Ukliď si! Uč se! Nechovej se jako blázen!.. Kdo z nás tato rodiči milovaná, ustálená slovní spojení neslyší minimálně tak jedenkrát do hodiny? Ruku na srdce. Ale připusťme si, že bez těchto láskyplných, citlivých, jemných slov by naše existence vlastně nestála tak říkajíc za nic. Celý tento koloběh přírody začíná již ranným věkem a troufám si říci, že nekončí ani v době, kdy se snažíme alespoň předstírat, že jsme dospělí. Nyní se vraťme až na úplný začátek našeho vzniku. No..spíše o kousek dále..
I přesto, že k nám již v prenatálním období rodiče cítí jakousi náklonnost, nemají v úmyslu se vyvarovat jakýchkoli připomínek. Když už přehlédneme snahu svých maminek svést veškerý jejich zájem o jídlo a nechuť k práci na potomstvo (na nás), řečmi typu: „ Miminko má chuť na velký vdolek se šlehačkou a velkou porci čokoládové zmrzliny.. ” , „Přece bys mě v tomto stavu nenutil mýt okna.. vysávat, prát a žehlit! ” , zbudou nám jen komentáře, které se nepříliš přívětivě zmiňují o naší váze, neustálém pohybu a úsilí o to, stát se dobrými fotbalisty či fotbalistkami. Buďme tedy rádi, že náš sluch a hlavně paměť ještě tak vyvinuty, aby nám umožnily pamatovat si tyto až přehnaně zbytečné řeči.
Od té chvíle, kdy poprvé spatříme světlo světa, se změní život jak nám, tak i našim blízkým. V novorozeneckém období jde hlavně o navázání kontaktu s maminkou. Každý z nás, jak já, tak i ona, to pojímáme zcela jinak. Maminka se snaží projevit svou lásku tím, že mě nepředstavitel-nou silou tlačí ke své hrudi, aniž by si uvědomila, že již celou minutu nemohu dýchat a že mi drtí kosti v těle. A já jí dávám na vědomí své počáteční city velkou produkcí slin, které zaujímají místo na její nové bílé halence, a pláčem, který zatím připomíná spíše jezevce v říji. Také každého z nás určitě udivila strava. Nemyslím samotný proces, ale to, co za ním následuje. To, jak nás div na kolenou neprosí, abychomsi krkli, a když to s nadšením činíme i po dvou letech, dostáváme pohlavek! Někdy je opravdu těžké se v rodičích vyznat.
Čas neuvěřitelně letí a z opravdu malých jedinců se stávají batolata. Rozvoj dětí (nás) nabírá vysokých obrátek a je přímo úměrný nervům nejbližší rodiny. Matně si vzpomínám na své první krůčky 26.11.1989 ve 14:35. A zde již začínají hádky rodičů o to, kdo hlídal batole ve chvíli, kdy: zmenšil (podle jejich slov rozbil) sošku, kterou měli již od svatby, rozlil inkoust na perský koberec dovezený z Indonésie, pokreslil (oni říkají počmáral) z obou stran daňové přiznání atd.
S postupem času se také začínají zrychlovat reakce rodičů. Představte si situaci: Jste ve druhém až třetím roce vašeho života. Znuděně sedíte uprostřed parku, všude kolem jen samá zelená, vypadá to, že snad i posekaná tráva. Tak strašně toužíte po návratu domů. Maminka se zapovídala na lavičce, asi třicet metrů od vás s kamarádkou, kterou podle jejích slov neviděla „sto let a jednu zimu”. Však sami dobře víte, že u vás byla minulý týden a při tvrzení, jak jste strašně roztomilý, vám štípala tváře natolik, že po jejím odchodu maminka ze strachu zavolala rychlou záchranou službu. Ale vraťme se do parku. Vaše otrávenost začíná s délkou rozhovoru pomalu stoupat. Po pětihodinovém zapovídání se snažíte upozornit na to, že se nudíte, třeba i tím, že předstíráte svou vlastní smrt. Ale po zjištění, že maminka nereaguje na vaši výzvu, nudíte se dále. A pozor. Blíží se kdosi, s kým byjste se alespoň na chvíli zabavili. Starší paní se psem. Už se blíží, jde k vám. Konečně. Ale! Co to dělá? Ze svého těla vytlačil hafan po několika minutách cosi blíže neurčeného a odešel. Ze svých dosavadních znalostí o vývoji člověka se domníváte, že podstoupil stejný zákrok jako maminka při vašem zrodu. MIMINKO! To, co asi 5 metrů před vámi bezmocně leží. Bez maminky. Samo. Miminko. Nakonec jste se dočkali. Máte si s kým hrát. Co nejrychleji se tedy k němu snažíte dostat. Ale vzhledem k vašemu nepříliš koordinovanému pohybu vám to přece nějaký ten okamžik trvá. Vaše přátelství je na dosah. S úsměvem se podíváte na maminku, která opětuje váš pohled. Náhle její úsměv strne. (A zde je již výše zmiňovaná velmi rychlá reakce rodičů). Bez váhání vyběhne, považujíc la-vičku za závodní bloky. Řítí se k vám snad rychlostí zvuku, s vytřeštěnýma očima, s kapkami potu na čele. Dříve než stačíte zaslechnout, co křičela na začátku svého sprintu, už vám chytá ruku, která byla blízko, tak blízko novému přátelství. Těžko posoudit, jestli máte býti naštvaní, či šťastní. Tady byste si měli uvědomit, že ji už nikdy neuvidíte tak rychle běžet (s výjimkou dobíhání autobusu).
Život je neúprosný a vrhá nás do období puberty s úsměvem na tváři. Život je neúprosný a vrhá naše rodiče do psychologické poradny s vráskami po celém těle. Ale dá se říci, že nám zčásti vděčí za jejich zdraví, protože je neustále udržujeme v bdělosti. Soužití nás a jich v jedné domácnosti, spíše městě, se zdá býti nemožné. Ztlum to! Co? Ztlum to! Neslyším tě. Náhle se přiřítí jeden z rodičů s pokrčeným obočím a svraštělým čelem. Po minutě neskutečného jekotu si dáte ruku na hlavu. Podle výrazu vašeho obličeje se rodič domnívá, že jste si uvědomili svou chybu a že jste schopni ji napravit. Proto se se spokojeností, že dosáhl svého úmyslu, vytrácí pryč. Ve vaší hlavě se ale odehrávalo něco naprosto jiného. Začínající řev rodiče vám totiž připomněl, že jste kamarádovi nevrátili CD Rammsteinů, které vám půjčil před pár lety. Také začínáme trpět lehkou samomluvou, která se projevuje nejčastěji při prudké hlasité ráně (př. lehké prásknutí dveří po rozpravě s rodiči - netýká se zašupovacích dveří, skoro každý z nás se přesvědčil, že výsledek je nulový). S rodiči se střetáváme v této životní etapě převážně u ban-komatu.
Pomalu, velmi pomalu dospíváme. Z tzv. puberťáků se stávají adolescenti. Lidé, kteří jsou nuceni rozhodnout se pro výběr své budoucí cesty. Lidé, kteří opouštějí rodiče, jež se o ně po dosavadní život starali, naplňovali je láskou a pomáhali řešit problémy. Opouští to, co jim dalo šanci žít, opouštějí svou minulost. Bez konfliktů by nebyla rodina, bez rodiny lidé, bez lidstva svět.
Hanka Axamitová
Cesta
pokladníků
Byl jednou jeden pokladník, který měl velice málo přátel. Jedním z nich byl jiný pokladník Mandrill. Oba dva byli velice chudí. Proto se rozhodli přečíst si v knihu o tom, jak zbohat-nout. V knize se psalo, že musejí najít místo zvané Kolébka Života, kde se ukrývala Skříňka a v ní 13.Duch, jež splnil přání všem, kteří ho vypustí na svět. „Hele, Huberte, tady se píše, že existuje místo zvané Kolébka Života a v ní se ukrývá skříňka, ve které žije 13Duch a ten splní 7 přání“, řekl Mandrill a podíval se na Huberta s nadějí v obličeji. „No jo, jenže jak tu Kolébku Života najdeme?“ „Tady se píše, že Kolébku Života střeží jeden veliký obr, který má u sebe mapu. Ten obr je tisíce mil od Kolébky Života a žije v Praze 5.“ „ Hele, my jsme v Praze 2. To máme teda pěkně blízko.“ Řekl Hubert a podíval se na Mandrilla, který se přehraboval v dalších knihách a myslel si, že najde něco nového o Kolébce. Hubert se zvednul a šel si k automatu pro kávu. V tom uviděl jak se Mandrill zvedá od stolu a běží ke dveřím, které vedou z knihovny na ulici. „ Hej, Mandrille, počkej!“ Hubert se rozběhl za Mandrillem a nechal kávu v automatu.
„ Kam to jdeš?“ zeptal se Hubert Mandrilla, když ho dohonil. „ Přece do Prahy 5 ne. Našel jsem další knihu, pojednávající o tom, jak skolit obra. To se musí vzít meč a probodnout mu hlavu.“ „ Hele, a nebude to trochu obtížné?“ zeptal se Hubert s nechápavým výrazem v obličeji. „Vůbec ne. Mám totiž meč a ty toho draka skolíš!“, odpověděl Mandrill. „ Já, já ho mám skolit? Ty jsi snad zešílel?“ „Vůbec ne. Mám totiž geniální plán. Budeme mít dva meče. Je-den ty a jeden já. Ty ho budeš provokovat, já si stoupnu na židli a až se sehne, aby tě zabil, tak mu probodnu hlavu!“ Jakmile to dořekl, stáli už oba dva na nádraží a nastupovali na vlak do Prahy 5.
Luboš Hejda