Výstup na Bořeň

Dne 1.října 2002 se v 8 hodin ráno sešla naše třída 1.B v budově gymnázia. Poté, co si nás naše paní profesorky přepočítaly, jsme se vydali svižnou chůzí směr Bořeň. Naše první zastávka byla Kyselka. Nejdříve jsme museli přejít vlakový přejezd. Bohužel jsme ale měli smůlu, protože zrovna jelo několik vlaků…., no počkali jsme si asi deset minut. Mezitím nám stačily zkřehnout  ruce, ale suverénní úsměv nepolevil.  Dorazili jsme k první tabuli. Dozvěděli jsme se, že naučná trasa Bořeň je dlouhá 3,5 km, převýšení je 340 m a výška je 539 m. n. m. Do takové výšky jsme se museli vyškrábat!!!

Od prvního stanoviště jsme se přemístili k druhému. Tam nám paní profesorka ukázala pomník prvního balneologa F.A. Reuse a erb Lobkowiců. V tomto objektu s krásnými budovami na nás dýchla historie a nutila nás k zamyšlení. Odtamtud jsme se vydali zase zpátky k přejezdu. Za ním nás čekala třetí naučná tabule z dvanácti. Skoro všichni se neochotně zastavili. Paní profesorka nám vyložila vznik uhlí v této oblasti. Potom začala samotná cesta na Bořeň. Šli jsme přes cestu nevábných plesnivých hrušek a jablek, až se nám z toho sbíhaly sliny. Poté, co jsme se vyškrábali k prvnímu záchytnému bodu (což byla chata),  zakotvili jsme k vytoužené svačinové pauze. I odtud byl už krásný výhled na dřívější koryto Praohře. Znovu jsme vyrazili na cestu a na poslední odpočinek u Bořeňské chaty jsme mohli jen vzpomínat. Lopotili jsme se úzkými cestičkami a postupně se dovídali nové a nové věci. Například to, že řeka Bílina pramení na Kamenné hůrce, Bořen že je ze znělce a že se na něm vyskytují tři druhy vegetace. Když jsme se plahočili dále, tak jsme přešli suť. Za sutí nás čekal opět další výklad naší paní profesorky o chráněných rostlinách. Málokdo si vzal věci na psaní, a tak byla většina z nás nucena se učit názvy chráněných rostlin zpaměti. Zapamatujte si například takovou bělozářku liliovitou, tolitu lékařskou nebo hvězdici lesní.

 Jelikož jsem cítila horké funění mých spolužáků v zádech, bylo mi jasné, že určitě začalo  větší stoupání. Vyšlapali jsme si pár schodů a nejmenovaná spolužačka si postěžovala, že další výstup už zajisté nepřežije. Sháněla se po tužce a papíru, chtěla asi psát závěť. Další spolužačka málem při tomto výstupu přišla o palce svých  velectěných nohou, zakopla a my jsme se obávali zemětřesení. Konečně jsme se dopracovali k tomu, jak tento nechutně vysoký, ale půvabný a krásný kopec vznikl. Já vám povím, nic tak složitého jsem za svůj dlouhý život neslyšela. Pár jedinců už na tomto místě chtělo zůstat a hlídat batohy. Paní profesorka však neměla pro toto sebeobětování pochopení a mírně navrhla, že tyto jedince podrobí důkladné zkoušce z matematiky a fyziky. Tento návrh dodal odpadlíkům další elán. Na cestě k vrcholu jsme se z informačních tabulí dozvěděli o chráněných dvaadvaceti druzích ptactva, o rostlinách, o jezevci a o výru velkém. Paní profesorka nám ještě stihla povědět  pověst o Bořni, kdy ježibaba z jeskyně pomohla mladé šlechtičně zbavit se otce. Nic však nedopadlo tak, jak bylo v plánu, a mladá šlechtična skočila z Bořně dolů. Potom nás paní profesorka upozornila na to, že máme chodit po vyznačených cestách. Určitě to všichni znáte – jedním uchem dovnitř a druhým ven. Těsně pod vrcholem jsme se zastavili na úchvatné vyhlídce. I když byla mlha, tak zážitek stál zato!!! Měli jsme totiž naší druhou svačinu, a po posilnění jsme si připravili cepíny na výstup k vrcholu.  Nahoře nás polilo horko a pěkně se z nás kouřilo, takže jsme ze sebe museli sundat skoro všechny vrstvy oblečení. A pak už stačilo jen vychutnávat výhled do mlhy, chytat bronz od sluníčka nad hlavou a radovat se z toho, že jsme se nahoru vyplazili bez újmy na zdraví. Na vrcholu jsme strávili asi půl hodiny a nastal náročný sestup. Náš spolužák, který byl označen děvčaty za horského vůdce, se ujal úkolu nás při pádu zachytit. Pro našeho šlechetného horala to bylo o to náročnější, že dvě dívky se utrhly ze skupiny a běžely po cestě jako kamzíci. Dozvěděli jsme se, že nutně potřebovaly na záchod a musely na něj doběhnout až do chaty. Divné bylo, že sestup z Bořně nám trval asi patnáct minut a výstup dvě hodiny.Paní profesorky nás doprovodily až ke Kyselce, kde jsme se všichni rozloučili. Byl to velmi zajímavý výstup a doufáme, že jich (ne)bude více!!!

Napsaly:  Jana Medová a Dáša Horová (vysokohorské reportérky)