Ke konci školního roku neodmyslitelně patří třídní výlet. Po kratší diskusi se naše třída rozhodla navštívit Prahu. Cílem byl Petřín a kino IMAX. Z nabídky jsme si vybrali film Do hlubin, neboť při zmínce o žralocích a obrázku, který jsme viděli na letáku, se mnohým vybavily scény z Čelistí, takže se všichni těšili na vzrušující hororovou podívanou.
Dny ubíhaly a s vysvědčením se blížil také den určený k výletům. Konečně přišel poslední týden a pondělí 23. června. Přestože se z vlakového nádraží odjíždělo v časných ranních hodinách, sešli jsme se všichni. S torbami plnými menší svačinky od maminky, která se rovnala zásobě jídla na tři měsíce, jsme vystoupili na perón . Rychlík, kterým jsme měli jet, byl dlouhý, a jako by strojvedoucí tušil, co obsahují batohy některých studentů, zastavily před námi zrovna kuřácké vagóny. Avšak po zkušenostech z loňska, kdy se nekuřácké části třídy v „nikotinových kupé“ dělalo mdlo a kuřáky zase aktivované chuťové buňky sváděly k tomu, aby si taky zapálili, nám paní profesorka řekla, ať se přesuneme dál. Většina se s ní vydala doprava, ale část žáků se nehodlala možnosti nenápadně vysílat kouřové signály vzdát tak snadno a setrvávala na místě. Nakonec však byli nuceni rezignovat a vydat se na nezdravý čistý vzduch. Procházeli jsme vlakem, až jsme se dostali do vagónu první třídy. „To nevadí, hlavně že je nekuřácký. Zůstaneme tady, a kdyby přišel někdo s místenkou, stoupnete si.“
Výhodou „jedničky“ byly pohodlné sedačky a menší hluk. Předností mohly být také „pultíky“, které se dají sklopit a můžete si na ně vyložit řízky, bagety, chlebíčky, koláčky a jiné dobroty, které vám starostlivá maminka připravila, abyste na výletě náhodou neumřeli hlady (a není se čemu divit, vždyť v Praze, jak známo, je akutní nedostatek potravin, a je zcela nemožné koupit si něco k jídlu). Jenže některé pultíky sklopit nešly, jiné se zase nedaly vrátit do původní polohy. Část třídy se tedy celou cestu nepřetržitě cpala zásobami z „batůžku, prostři se“ a ta druhá část hrající si na sardinky v praxi předváděla Pavlovovy reflexy. Stejné nepohodlí nám přinášely držáky na nohy, ale v porovnání s tím, co jsme po chvíli jízdy pocítili na vlastní kůži, to byly úplné malichernosti. Vlak nebyl klimatizován a přísun vzduchu zajišťovala jen malá vyklápěcí okénka, která se navíc střídala s plnou skleněnou tabulí. Sluníčko vztekle hřálo a my chvilkami nevěřili, že sedíme ve vlaku a ne ve skleníku suchých tropů. Toužebně jsme očekávali náš příjezd na Hlavní nádraží v domnění, že mimo vlak bude líp. Ale přepočítali jsme se. Jestliže se teplota ve vagónu rovnala čtyřiceti stupňům, venku bylo třicet devět celých pět.
Po ujištění trafikanta, že lístky, které nám prodává, stoprocentně platí i na lanovku, jsme vyběhli z nádražní haly a vydali se k Václavskému náměstí. Alespoň tak jsme si to mysleli. Ve skutečnosti jsme si to místo k Národnímu muzeu spokojeně šinuli k Hlávkově mostu. Naštěstí zasáhla vyšší moc a seslala nám anděla. Tím andělem byl stálý obyvatel parku v perfektně padnoucím obleku, který snad pamatoval i třicetiletou válku. „Kampak máte namířeno?“ zeptal se a šibalsky mrkl skleněným okem. „Na Václavák.“ Zněla odpověď. „Jdeme správně?“ Na tváři s umaštěným plnovousem se mu vykreslil kouzelný úsměv a ve slunečním jasu se zaleskl udržovaný chrup čítající pět zubů. Vstal z lavičky a rukou, která pevně svírala lahváče, nám ukázal, kudy máme jít. Přitom se pohupoval do rytmu a zpíval „Cestu znám a neměním směr.“ Vše tedy dobře dopadlo a my konečně stanuli před sochou sv. Václava. Pak jsme se vydali dolů, prošli ulicí 28. října a Národní třídou, bez větších problémů jsme přešli i most Legií a po chvilce už jsme stáli v Petřínských sadech u nástupní stanice lanové dráhy.
Tam nás čekalo nemilé překvapení. Lístky, které jsme měli, pro lanovku neplatily. Museli jsme tedy sáhnout po dvacetikoruně, kterou nám babička dala na zmrzlinu, a dále se spokojit pouze s lahví šťávy z domova. Další nepříjemnou skutečností bylo, že nám lanovka odjela přímo před nosem. „Seřaďte se k turniketu, ať nastoupíme jako první.“ Poslušně jsme se seřadili a v klidu čekali, až přijede další kabina. Avšak těsně před tím, než počítadlo začalo opět odpočítávat znavené jedince, nahrnula se do čekacího prostoru skupina drzých Pražáků a začala se neomaleně cpát před nás. Nenechali jsme se však tak lehce vystrčit. Odložili jsme stranou naše slušné vychování, nabrousili lokty a hlava nehlava jsme se začali cpát taky. Boj skončil naším vítězstvím a do kabin jsme nastupovali jako první.Z vršku Petřína jsme měli stověžatou Prahu jako na dlani. V parku kvetly růžové keře a vůně linoucí se vzduchem s některými dělala takové divy, že se náš výchovný doprovod nestačil divit.. Protože jsme již byli unavení, odmítli jsme výstup na rozhlednu a zamířili rovnou do zrcadlového bludiště. Tady si každý přišel na své – hubeňourky získaly „okrouhlý bok a ňadra dmoucí“, ti správně udělaní rázem měli vosí pás a srnčí nožky a zbytek se kochal pohledem na své babičkovsky velké uši, velké oči a velkou pusu. Když jsme sjeli zpátky do cílové stanice a bez větších problémů se dostali zpátky na Václavské náměstí, uslyšeli jsme tolik očekávané slovo, rozchod. Rychlost, s jakou jsme se rozutekli, a rychlost, s jakou jsme se vraceli na sjednané místo, byla učebnicovým příkladem nepřímé úměry. Nakonec však dorazili všichni a metrem jsme se přepravili do obchodního centra Flora.
Pro mnohé z nás byly vysvobozením jezdící schody vedoucí až do cílového čtvrtého patra, kde IMAX sídlí. Opět jsme byli první na řadě, ale nějaké skupině se podařilo proniknout před nás. Pár jedinců sice mělo chuť o své místo bojovat, ale nakonec vše skončilo jen výměnou významných pohledů podobajících se těm, které vídáme v klasických westernech. Když jsme se v sále usadili do měkoučkých sedaček, vyslechli jsme si nudné informace o místě, kde se právě nacházíme. Pak vše zhaslo a námi dlouho očekávaná podívaná začala. Děj se odehrával pod mořskou hladinou. Prodírali jsme se chaluhovými lesy, plavali mezi olihněmi a když kolem nás začaly plavat pestrobarevné rybičky, měli jsme nepřemožitelné nutkání nějakou si chytit. Jen ta lidožravá bestie se pořád nechtěla ukázat. Teprve na konci se objevil malý žraloček, který spokojeně proplouval modrým královstvím. Po skončení představení jsme film pěkně probrali a shodli jsme se, se k lidožravému mackovi z Čelistí měl tenhle „trpaslík“ docela daleko.
Náš výlet se chýlil ke konci. Na nádraží jsme se dostavili znavení, a proto jsme s radostí usedli do vlaku. Sluníčko zalezlo za mraky a vzduch byl těžký a dusný, cesta však probíhala v klidu a pohodě. V Ústí nás zastihla pěkná bouřka a vichr. Nebe se sladilo do temných barev a oblohu občas osvětlil rozvětvený blesk. Při cestě do Prahy jsme si stěžovali na horko, nyní jsme klepali kosu. Jen co jsme dorazili do Bíliny, spustil se prudký liják. Najednou mi bylo jasné, co znamená „mokrý jako krysa“. Když jsem dorazila domů, necítila jsem se jako krysa, ale jako potkan. Utahaná jsem padla do postele. Třídní výlet byl za mnou a prázdniny zase o den blíž.
na konci minulého školního roku ( za našich mladých dětských let v 1.B ) jsme vyrazili stanovat na Kamencové jezero. Pozorně čtěte, jak se to tenkrát přihodilo.
Za devatero horami, devatero lesy a devatero potoky leží jedno jezero jménem Kamenčák.U jezera se nachází velmi malebný, ale záhadný kemp. Ten se vydala prozkoumat skupina odvážných táborníků z 1.B v čele s hlavní tábornicí paní profesorkou Hotovou.
Naše stanování započalo v sobotu 21.června. Do kempu se každý musel dopravit, jak mohl. Někdo přijel vlakem, někoho přivezli rodiče, někdo přiletěl osobním vrtulníkem a kdo chtěl ušetřit, přijel pěškobusem.
Potom nastal velmi těžký úkol vybrat vhodné místo pro stany. Každý si myslí, že je to úplně jedno, kde spí, ale není to tak docela pravda. Někde jsou totiž kameny, někde se člověk
kutálí z kopce, jinde se zase vyskytují pohyblivé písky. Vzácně se vyskytne i rovinka a tam je to pravé místo k táboření. No, neměli jsme moc štěstí, ale jakousi trochu nakloněnou rovinku jsme našli a tam jsme postavili naše chudé chýše. Největší plátěnou chatu měla naše velitelka -hlavní tábornice. Bylo nám jasné, že za povodně nebo při jiné katastrofě se máme kam schovat.
Pak nám nastal další namáhavý úkol, a to nakrmit hladovce. S menšími potížemi jsme se nacpali a poté jsme měli opravdu velikou chuť se věnovat sportu. Ve večerním programu byl totiž zařazen (kromě jiného sportu) i nohejbal. Pár jedinců ( jako třeba my dvě ) a další nejmenované osoby jsme spíš hráli severočeskou plácanou spojenou s kopáním do míče. Po několika namáhavých hrách a několika pokusech se trefit do barevné koule to někteří z nás vzdali a odešli připravit oheň.
U táboráku vládla všeobecná pohoda a komu se chtělo spát, tak šel spát. Členky našeho krásného stanu šly spát mezi prvními (spánek je prý totiž dobrý na pleť). Ještě ten večer pro-běhla kontrola našich občanek. Nevím, jestli se chtěl náš „spolužákopolicajt“ Míra přes-vědčit, že jsme ve stanu opravdu my a ne naše matky (asi vypadáme skvěle)J. Ráno každý vstal, jak se mu chtělo (většina z nás byla notně ospalá). Někteří si přivstali a stihli dokonce i snídaňooběd.
Následující dny jsme se chodili koupat, hrát volejbal, ping pong, badminton, dělali jsme večer táboráky a užili jsme si spoustu legrace. Během těchto dnů dorazili i opozdilci, jako byl indický kuchař Šuotam. Ten nám večer připravil u ohně specialitu - indické placky (u)dělané na specielně českém WC. Málem bychom zapomněly na pomocníka kuchaře Urímu. Když se oba vrátili z WC, kde těsto připravovali, nevypadalo vůbec jedle. Ty řeči, které oba zkušení kuchaři vedli, byly moc zajímavé, např.: „Voda v tomto těstě je ze zázračné posvátné keramické mísy. Vždycky, když jsme si chtěli nabrat vodu, tak se nám najednou zvířila a někam odtekla. Nakonec jsme se k této posvátné míse museli plazit, abychom dostali vzácnou ingredienci do našeho těsta.“ V průběhu tohoto rozhovoru se jim nahříval kámen na pečení placek a nám se „sbíhaly sliny“. První placka dopadla vskutku báječně. Potom náš kuchař přenechal pečení dalším, jako byla Iva a Tomáš. Iva si na nažhaveném kameni udělala z těsta obličej a Tom jí ho okamžitě zbořil.
U táboráku jsme si také vyprávěli i nějaké příhody. Zaujalo nás vyprávění naší kamarádky o tom, že když byla malá, uškrtila svého kačera Tondu. Chtěla si s ním totiž hrát a on se bránil, tak ho trochu víc přimáčkla….. a bylo to. Při tomto vyprávění nám trochu tuhla krev v žilách, ale další příhody nás zase rozesmály. Pak jsme jen všichni padli a usnuli - někdo ve stanech, někdo pod širákem u ohně.
V pondělí odpoledne se kluci rozhodli, že půjdou na lodičky a že prozkoumají jezero, jestli v něm nežije náhodou kamenčáková Lochneska. Jenže hlavní tábornice jim to zatrhla, a to kvůli blížící se bouřce. My jsme se zrovna vracely s ohřátou vodou na polévku a capuccino, když v tom se zvedl ohromný vítr. Málem jsem se ani nedostaly k našemu stanu. Poté, co jsme všichni pobíhali okolo stanů jako splašení králíci a připevňovali šňůry, se spustil pěkný liják. Já snad ani nebudu popisovat, co se v našem stanu dělo. Stačí jen říct, že Jaruška seděla v předsíňce jako Buddha a snažila se držet stěny, když foukal vítr. Taky jsme se smály tomu, že se nám bortí stan, a tak jsme si doplnily energii a vyjedly všechen cukr. Když konečně přestalo pršet, vylezli jsme všichni z nor a koukali na škody. Hlavní tábornice se rozhodla rozdělat oheň, ale zase začalo pršet. Zalezli jsme opět do stanů a jak jsme zalezli, začaly padat kroupy. Hned jak to přestalo, vylezli jsme ven a začali hrát kroupovanou. Řádně jsme si to užili.
Večer přestalo pršet, a tak jsme si udělali náš poslední táborák. Míra si musel sušit boty a Kuba s Tomem zase věci ze stanu. My jsme Mirkovi navrhovali, ať ty boty vyhodí, ale on namítl, že stály 39 Kč, musí tedy něco vydržet.
Druhý den jsme už odjížděli domů. Ale i tento den jsme si stihli zaplavat a zahrát volejbal. Potom už následovalo bourání a balení stanů. Zamávali jsme kempu a odebrali se domů. Odvezli jsme si sebou překrásné zážitky a těšíme se na příští rok.
Napsaly: HoraMedu J
Výlet na Máchovo
jezero
Obrovské
množství zábavy, neuvěřitelné akce a maximální
sportovní vyžití. Těmito slovy lze stručně charakterizovat školní výlet
tehdejší 2.B u Máchova jezera. Již cesta k cíli sama o sobě byla velkým
zážitkem. A to nejen pro některé z našich řad, ale i pro neznámé
cestující ve vlaku. Trasa byla neuvěřitelně dlouhá a potřeba jíst
neskutečně rostla. Z toho jasně vyplývá, co následovalo. Studenti začali
rozbalovat své svačiny. Při pozorování jejich velikosti a obsahu mě přecházel
zrak. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych, co všechno se
vejde do sáčku na svačinu. Potom, co jsem
jednu z mých spolužaček zahlédla otevírat čtvrtý pytlík s dalšími
(!) osmi rohlíky, spadl i ze mě veškerý ostych, a také jsem se pustila do jídla.
Vše začalo lehkými suchary se sýrem a končilo šiškou uheráku v kombinaci
s bochníkem chleba, který pak koloval po celém vlaku. Měla bych asi
vysvětlit, co je myšleno spojením „po celém vlaku“. Mylně byste se totiž
mohli domnívat, že vlak měl aspoň tři vagóny a
vpředu (jak to bývá obvyklé) mu
kralovala lokomotiva. Ale skutečnost byla poněkud jiná. Pod pojmem celý
vlak si spíše představte dva malé nenápadné vagónky, schopné pojmout
maximálně třicet pasažérů. Měla jsem spíš pocit, že pravidla jsou od
toho, aby se porušovala, a tak nás
tam bylo něco kolem šedesáti. Toto číslo není přesné, a to nejen z důvodu
mých VELICE ŠPATNÝCH matematických odhadů, ale také proto, že lidi ležící
pod vámi lze jen velmi obtížně spočítat.
Ale
vraťme se k původní
myšlence. Cesta byla u konce a my všichni jsme vystupovali bez jakýchkoli
velkých změn…
Snad jen s napůl prázdnými krosnami a dvěma kily navíc. Nikdo z nás
se tomu však nedivil, proč také, že? Jen Marky se nepřelíval „milan“ přes
kalhoty. To mě trochu udivilo, vždyť i ona byla (stejně jako já) jednou z těch,
kterým po cestě vlakem zbyly už jen nepatrné zásoby z domova. Nezapomněla
jsem se jí samozřejmě zeptat proč. Dostala jsem z ní, že měla menší střevní
potíže. V tu chvíli se mi vybavilo,
jak se ve vlaku asi na ¾ hodiny vytratila. Při
představě, co chudák musela vytrpět, vždyť vlak za tu osudnou ¾ hodinu zastavil aspoň
pětkrát, mi ještě teď běhá mráz po zádech…
To ale ještě nebylo všechno, co Marky potkalo..
Když
jsme konečně vystoupili z vlaku, bylo nám samozřejmě jasné, že k místu
našeho ubytování to ještě bude „nějaký ten kousek“, ale cesta, kterou
jsme měli absolvovat, nám vyrazila dech. Měla být dlouhá (omlouváme se Mrs.
Herzingerové a Mr. Davignonovi za tento pojem) neuvěřitelně dlouhé tři km.
Samozřejmě jsme se na to vykašlali, kromě
pěti odvážlivců, kteří zřejmě museli rozchodit vlakovou svačinku.
Jiní odvážlivci zaplatili pro změnu nehorázné prachy
za taxíka. Zbytek, tj. asi deset lidí, to vychytal natolik, že se zadarmo
svezl v přepychu. No přepych…
Bylo to auto podobné pickupu asi z 80.let (nevím, jestli je to možné,
poznám pouze škodu 120, a to jen když bude červené barvy). Prostě auto na
cestě do šrotu. V nákladním prostoru o rozměrech tak 2x2 m se tedy vezlo
deset krosen a deset patvarů, které kdysi aspoň trochu byly
podobné lidské rase. Po zabouchnutí dveří nastala veliká panika a obavy,
zdali vůbec onu cestu přežijeme a jestli ano, budeme-li vypadat jako dříve.
Napětí stoupalo hned po první minutě jízdy, vydrží vzduch či nikoli,
vydrží ten, na kom sedím, či nikoli.. Prudká zatáčka. Krosna zavalila
Makynu. Nebo naopak? Každopádně se Maky doposud domnívá, že neschopnost přemýšlet
není vrozená, ale následek této potyčky.
Po
absolvování jízdy smrti jsme
konečně dorazili do chatkové osady, na jejímž okraji se tyčily námi často
navštěvované záchodky. Po vstupu do čehosi, co sám majitel poněkud přeh-naně
nazýval chatkou, jsme se nejprve museli probrat z prvotního šoku, poté
se nedobrovolně smířit s tím, čehož vizáž připomínala již výše
uvedené vozidlo. Byli i tací (jméno nebudu raději uvádět) kteří se asi
deset minut nato vraceli po vlastních zpět do odlehlé vesničky na vlakové nádraží
proto, že přehlédli spací vak neuvěřitelných rozměrů, položený ve středu
vlakového nádraží. Co na to říci: jiný kraj, jiný mrav – spacák byl
objeven ještě po půl hodině na stejném místě a ve stejné poloze. Vřele
děkuji!
Zbytek
příjezdového dne jsme strávili zcela obvykle: seznámením se s přírodou
a okolními bufety. Já osobně jsem si zvolila bufet 103 m na JV od mé
chatky. Výborný cheeseburgery. Za pouhý den jsem stihla navázat kontakty
natolik, že jsem si tykala s majitelem, který mi na následující dny
pobytu objednával pizzy a burgery navíc. Má touha po výborném jídle byla
natolik silná, že mi nedovolila říci jakékoli křivé slovo proti tomuto
rychlému občerstvení. Tudíž jsem s nadšením přehlížela
dvě lavičky ušmudlané od kečupu a stůl s velkou mastnou kaluží,
v níž byla rozsypána zrnka soli-nejspíš celá slánka. Někdo pojal
seznámení se s přírodou natolik vážně a osobně, že nezavrhl ani příležitost
okusit sladkovodní hladinu, spíše hlubinu rybníka a zahučel tam neznámo
jak. Prvním večerem jsme zahájili akci RUCH (od slova r Rauch-kouř, dým). Dá
se to také vysvětlit jako táborové posezení s nikdy nejasným závěrem.
Ale vždy jsme měli prostředky k umožnění zábavy (jako jeden z mnoha
příkladů zde mohu uvést např. kostky, kytaru, či stolní hru, lépe
řečeno podlažní (stůl jsme nenalezli ani v jedné chatce)
s názvem „Až na dno“.
Druhý
den, čili neděle, se nesl ve sportovním duchu. Hlavní složkou se stal stolní
tenis (velmi zajímavé bylo utkání Žemlička vs. Luboš – syn naší
paní profesorky třídní) a hod létajícím talířem. Byl zahlédnut
také pokus o badminton s poněkud nesrozumitelnými zvuky při snaze o úder.
Večer proběhla opět akce Ruch.
V pondělí,
po třídenním obývání chýše, jsme usoudili, že to, co jsme viděli v den
příjezdu, nebylo zcela tak nejhorší. Ano, byla snaha o úklid, ale veškeré
představy se rozplynuly po nalezení posledních zásob z domova (konkrétně
kotouče měkkého sýra, konzervy játrové paštiky
a pytlíku čínské polévky ). Závěr dne již zmiňovaná, v pořadí
poslední, akce Ruch.
V úterý
jsme byli nuceni vstávat až v nebezpečně ranních hodinách, což byl pro většinu
z nás ohromný skok (u některých dokonce i osm hodin).
Celým
školním výletem nás provázel dozor Radek a slogan: To jsem já, všech pohádek
král…
Tímto
také chceme poděkovat paní profesorce Bártové, za veškerou ochotu,
toleranci a úsilí, které do nás
vložila. Jsme jí za to velmi vděční
- děkujeme.
VÝLET
SE NÁM MOOC LÍBIL!!!
Školní výlet loňské primy-AQUAPARK, ZOOLOGICKÁ ZAHRADA LIBEREC
Ke konci června jsme vyjeli
do zábavného centra Babylon a do ZOO v Liberci. V 7.30 jsme už museli stát
na nádraží, kde jsme si koupili hromadnou jízdenku a rozdali čísla, podle
kterých jsme se počítali celé dva dny. Ve vlaku jsme hráli různé hry,
karty, slovní fotbal. Za necelé čtyři hodiny jsme dorazili na nádraží v
Liberci. Koupili jsme si pět lístků na tramvaj a odjeli do kempu, ve kterém
jsme byli ubytováni. Jenom jsme si rozdělili chatky, převlékli se a jeli do
Babylonu. V jednu hodinu po poledni jsme se rozutekli po lunaparku a jezdili na
motorkách, stříleli po sobě v LASER GAME. Pak jsme odešli na oběd, kde
jsme si mohli vybrat mezi svíčkovou s knedlíkem nebo řízkem s brambory. Po
jídle jsme byli opět u lunaparku, ale nešli jsme do něj. Hráli jsme hazardní
hru. Do stroje hodíte korunu, když se vám podaří posunout další ve
stroji, vyhráli jste. Na tuto hru jsme však měli pouhých 15 minut. Potom
jsme už konečně šli do aquacentra a tam měli rozchod. Přivítaly nás čtyři
druhy toboganů - nejdelší byl žlutý, napůl odkrytý, potom lentilkový -
úplně zakrytý, takže vevnitř byla tma, další krátký obyčejný a
nakonec trychtýř. Byl strašně strmý, na konci zela díra ve tvaru trychtýře
a tou se padalo do dvoumetrové hloubky. Když se vjelo do trychtýře, otočili
jste se v něm asi čtyřikrát. Dále
tam byla studená voda pro otužilce, v iglú
byla tryska a dokonce i malý
koutek pro děti. A nad tím vším byla krásná kavárna. Bohužel jsme tam
nemohli zůstat do večera, a tak jsme jeli zpět do autokempu. Navečeřeli
jsme se, měli jsme hranolky s kuřecím masem. V osm večer jsme si udělali táborák
a opékali vuřty. Ve 22 hodin byla
večerka. Ráno jsme vstávali v sedm. Potom následovala snídaně, balení
zavazadel a odjezd do ZOO. Viděli jsme tygry, želvy, lvy, lachtany a ptáky,
kteří byli ve speciální budově, kde byli volně puštěni, ryby, atd. Ve tři
hodiny se náš výlet nachýlil ke konci. Jeli jsme domů.
A jaký ohlas měly u spolužáků
dva prožité dny? Někomu se nejvíc
líbilo v aquaparku, někomu u společného táboráku, někdo byl rád, že si
zadováděl s kamarády. Celkově se výlet vydařil a nezbývá než si rok počkat
na ten další.
Pavla
Melicharová
Náš výlet se uskutečnil podle plánu, 23. a 24. června. Než jsme se ale dohodli, kam pojedeme (v té době ještě tercie a paní prof. Závodská), uplynula řádka dnů. První pokus do Plas, ale i s víkendem, poté jsme chtěli do Sloupu… To nevyšlo, a tak přišel na řadu Pudlák. Zjišťovali jsme všemožné informace všude možně. Ceny, místa ke stanování, místa k zabavení… Téměř vše podle našich představ, a tak jsme 23. června vyrazili.
Ráno jsme se sešli na vlakovém nádraží. Všichni s sebou táhli stan, spacák, karimatku a bůhví co ještě, takže podle toho vypadaly rozměry našich tašek. Žádný problém, ty nám odvezli dva muži, rodič a kamarád jedné z dívek naší třídy.
Když jsme dorazili do Teplic, měli jsme jet MHD do Řetenic, takže z jedné zastávky na druhou, protože nikdo netušil, odkud nám autobus pojede. Po krátkém bloudění Teplicemi jsme ale do kempu dorazili. Zde na nás čekala naše zavazadla. Všichni se jich chopili a do hodiny se na place mezi břízami vztyčilo asi 12 stanů. Potom jsme se téměř všichni šli osvěžit do místního koupaliště, kde nás překvapil starší muž vybírající vstupné. Hrál se ping pong, badminton či volejbal a měli jsme tu i jeden románek.
Večer jsme měli v plánu táborák a potmě hra na schovávanou. Jenomže začalo pršet. Bouřka. Za chvíli bylo pár stanů včetně mého pod vodou. Takže jsme neměli co dělat… K večeři jsme si v místním kiosku dali k večeři pizzu. Pak jsme šli do stanů a asi do půl druhé nebyl klid. Jenomže to na nás přišla naše třídní profesorka. Že tu nejsme sami a takhle pozdě děláme bordel. Ráno už nepršelo a dokonce i bylo celkem hezky. Po snídani jsme vysoušeli stany a pomalu začali balit, protože nás čekala cesta dom. Přijela auta pro zavazadla a vzali i nás. Takže ve 2 dodávkách bylo namačkáno 25 lidiček a asi 50 tašek.
Káťa Drábková