Dne 22. září navštívilo několik tříd z našeho gymnázia předpremiéru muzikálového představení Rebelové v pražském divadle Brodway.

Na začátku představení nás přivítal režisér muzikálu (i filmu) Filip Renč. Upozornil nás, že během představení se mohou vyskytnout problémy související s jevištní technikou a z toho důvodu může být představení přerušeno a některé části zopakovány znovu. To se ale nestalo, a tak vše proběhlo bez problémů.

Byli jsme překvapeni nápaditostí scény. Projekce probíhala na čtrnácti plátnech, které měnily jednotlivé obrazy a tím i umocňovaly děj. Ve filmové podobě se na plátnech vtipně objevili jako členové maturitní komise Karel Gott, Helena Vondráčková a Václav Neckář. Na jevišti znovu zněly oprášené hity z 60. let jako Pátá, Ššš, Já budu chodit po špičkách, San Francisco či Stín katedrál. Navíc je doplňovaly další známé dobové písně, například Roň slzy (původně nazpívána Yvonne Přenosilovou), S nebývalou ochotou a Popocatepetl twist. Zazněly i dvě nové písně, které složil Michal David s textem Zdeňka Zelenky.

O přestávce po první polovině představení jsme negativně zhodnotili výkon hlavní představitelky Terezy (zpěv – Zdenka Trvalcová). Její hlas se nám zdál příliš jemný a velmi ztrémovaný. Hlas muzikálové zpěvačky by podle nás měl být čistý a měla by si být jistá v kramflecích. Naštěstí byl její výkon ve druhé polovině o mnoho lepší a tak nám už nic nebránilo v tom, abychom si užili krásný kulturní zážitek. Představitel Šimona měl naopak pěkně zabarvený hlas a jeho výkon byl i po taneční stránce výborný. Za zmínku stojí i skvělý výkon Moniky Absolonové v roli Bugginy, při jejímž zpěvu nám naskakovala husí kůže.

Představení nás nadchlo, ale navštívili jsem ho v době, kdy je ještě v plenkách. Myslíme si, že „to pravé ořechové“ čeká diváky až v budoucnu, protože muzikál je v neustálém vývoji.

Dominika Studentová a Markéta Jančeková

Jiří Žáček
NEJVĚTŠÍ  PŘÍTEL
Kdysi nevěděli to, co víme dnes:
největší přítel člověka je stres.
Pouze stresu totiž člověk vděčí,
že je čím dál chytřejší a větší.
Kdyby světu vládla věčná idyla,
měli bychom všichni IQ debila.
Ale díky dědičnému stresu
motor pokroku si v hlavě nesu.
A ten motor v hlavě, ten mi říká:
Věz, největší přítel člověka je stres.