Povídka

Začalo to hned ráno, kdy se malý Péťa opařil čajem, který rozlil i na Janičku. Vypadalo to na špatný den, jenže nesměl být, protože Monika – svobodná matka Jany a Péti, jela na vesnici navštívit svou maminku. Když se konečně rozjeli a všechno vypadalo dobře, dostali se na silnici, kde byli skoro sami. Těšili se už na babičku, jenže nikdo nečekal, co se stane. Naproti nim se vyřítilo auto. Létalo po silnici sem a tam. Náhle se ozvala rána, výkřiky a rozhostilo se naprosté ticho. Maminčino auto skončilo v příkopě. Auto, které do nich narazilo, bylo rozdrcené o strom, podobně vypadal i řidič, který byl opilý. Nehodu nepřežil. Monika byla zaklíněná v autě, nemohla se pohnout. Snažila se otočit na Janu a Petra, ale neviděla na ně, slyšela jen tiché sténání. Krátce na to omdlela. Mezi tím jel na této silnici v protisměru mladý muž. Když dorazil k nehodě, byl zděšen. Nehoda vypadala hrozně. Zavolal sanitku. V Monice poznal svojí bývalou spolužačku, a tak jel za nimi do nemocnice.

Monika měla jen lehká zranění, přesto si ji nechali na pozorování přes noc. Jana měla zlomenou nohu a lehký otřes mozku. Monika s Janou na tom byly docela dobře.  To se nedalo říct o Petrovi. V sanitce nabyl na okamžik vědomí, ale hned upadl do komatu. Lékaři ho sice stabilizovali, ale nedokázali říct, zda došlo k poškození mozku a pokud ano, v jakém rozsahu.

Monice to však nechtěli sdělit, aby zůstala v klidu. Maxovi, muži, který zavolal o pomoc, to jen naznačili. Jakmile Monika Maxe poznala a označila ho za rodinného přítele, všechno mu sdělili.

Moniku a Janu propustili. Max je odvezl k babičce, která bydlela poblíž. Monika totiž trvala na tom, že se do nemocnice vrátí a nechtěla Janu nechat samotnou. U její maminky se převlékla a uložila Janu do postele.

Max jí opět vezl do nemocnice, v autě měli čas si promluvit, i když Monice moc do řeči nebylo. Max zavolal do práce a vzal si několik dní volna.

Když Moniku konečně pustili k Péťovi, málem se sesypala. Viděla totiž svého chlapečka, který býval plný energie a smíchu, celého bledého. Byl oteklý, na čele měl již ošetřené šrámy, byl naprosto bezmocný. Seděla u něho a poslouchala jeho dech. Ubíhaly minuty, hodiny a dny. Petr se stále neprobíral. Prodělal několik operací. Monika s Maxem čekali při operacích na chodbě. Monika cítila, jak jí je blízký. Nemusel mluvit, přesto věděla, že to s ní celé prožívá. Byla ráda, že je tu někdo, kdo ji „drží“ v tolika těžkých chvílích.

Jana se začínala ptát, kde je její bratříček. To bylo pro Moniku těžké – co jí asi odpovědět!!

Uběhly tři týdny od nehody a Petr se ještě neprobral. Lékaři stále tvrdili : „To chce čas.“ Jenže Monika byla naprosto zoufalá. Max už musel také do práce. Byl ředitel společnosti, a to také obnáší jisté povinnosti. Jednou, když mluvila Monika na Petra (prý to lidi v komatu slyší.), dostal záchvat. Ošklivě sebou škubal, měl křeče a nakonec sebou praštil do postele a zase ukrutné ticho. Jenže to už tu byli lékaři a sestry a ihned začala resuscitace. Monika stála na chodbě a tiše plakala, na nic víc už se nezmohla. Žádné rozčílené výkřiky, hysterický křik, prostě nic… Vrátila se do čekárny a odevzdaně si sedla. Když za ní přišel lékař s vážnou tváří, ani se nepostavila. Jenže lékař se usmál a řekl, že všechno je už zase v pořádku. Monika měla rázem novou naději. Ale lékař pokračoval : „Bylo to alergií na léky, které jsme mu podali. Nikde totiž nebylo zaznamenáno, že je na tento druh léků alergický.“ Monika se zase rozběhla za Petrem,  byl opět klidný, nikde ani známka strachu. Za dva dny opět otevřel oči. Monika se znovu rozplakala, jako už tolikrát. Malý Péťa se jí zeptal : „Maminko, proč pláčeš?“ Za měsíc byl Petr v pořádku a mohl domů. Jana a Monika už byly také v pořádku. Monika se rozhodla tento výlet dětem vynahradit, a tak jeli na dovolenou. A s nimi i Max.

Povídka, kterou napsal pro časopis náš čtenář

Podzimní vítr rval listí ze stromů, zametal ulice a zlobil děti. Foukal jim do zad, do tváří, cuchal vlasy. Foukal do nich tak dlouho, až je odfoukl z ulice. Uchýlily se do závětří v zahradě. Sedly si na lavičku pod jabloní a tiskly se k sobě. První seděl největší a poslední nejmenší. Vedle nejmenšího leželo jablko.  Nej- větší se jmenoval Oto. Ten rozhodl: „Budeme si hrát na telefon!“ „Ano, budeme hrát na telefon“, souhlasili všichni. Oto chvíli uvažoval, pak pošeptal Borisovi do ucha: „Medvěd u medvěda, medvěd hrušky jed.  „Boris mu moc nerozuměl, ale jak slyšel, tak to pošeptal Márince: „Medvěd u medvěda, medvěd halušky jed.“ Márinka pošeptala Aničce: „Medvěd Medvědovi uši sněd.“  Anička Toníčkovi: „Medvěd medvěda sněd.“ Toníček červenému jablku: „A já bych tebe sněd.“ Jablko se polekalo, skutálelo se z lavičky, utíkalo zahradou a děti za ním, protože by ho rády snědly všechny.