S ALFA TOUREM ZA POZNÁNÍM

    Léto již bylo dávno v nenávratnu, ale to nás, studenty bílinského gymnázia neodradilo od cest za dobrodružstvím a poznáním. Počátek října je vlastně docela vhodným datem, neboť babí léto nabízí ještě dostatek slunečních paprsků a nádherně vymalovanou přírodu.

Ve středu 2. října byl právě takový pěkný slunný den a všichni účastníci zájezdu netrpělivě odpočítávali poslední minuty čtvrté vyučovací hodiny, neboť odjezd byl stanoven na půl jedné. Se svými objemnými zavazadly se v autobusu cestovní kanceláře ALFA TOUR sešlo 37 studentů se svými profesory dějepisu a zeměpisu. Čekala nás cesta dlouhá 1400 km a očekávání bylo velké. Aby cesta lépe ubíhala, pouštěli jsme si filmy a jenom film ze školní akademie jsme viděli čtyřikrát.

První zastávkou bylo slezské město Frýdek-Místek, které nás přivítalo již zabalené do tmy. Rychlé rozdělení do pokojů a první „ohledání“ okolí.

Ráno vstáváme v sedm a po osmé hodině jsme již na hraničním přechodu Český Těšín. Ale ouhá! Řada autobusů před námi a uvnitř autobusu „černý pasažér“. Tedy abych nepřeháněla – je to Taťána, která má pouze ukrajinský pas, a tím se celé proclení neúměrně prodlužuje. Ta si však paradoxně jediná stěžuje, že na hranicích stojíme tak dlouho. Zhruba po hodině a půl vjíždíme na polské území a vstřebáváme do sebe první dojmy. Silnice jsou ještě horší než u nás, města se zřejmě také za poslední dobu hodně zvedla, o čemž svědčí spousta rozestavěných rodinných domů. A co to! Čteme bildboardy u silnice a docela jim rozumíme. Otřepeme své školní vědomosti o západoslovanských jazycích a jsme doma! A to se již ujímá mikrofonu Monika Haasová, naše budoucí tlumočnice, aby nám něco řekla o Krakově, cíli naší cesty. Ještě mockrát oceníme její jazykové schopnosti.

Město Krakov pamatuje ty nejstarší dějiny polského národa, všechny jeho vzestupy a pády. Starobylost tohoto města je patrná na každém kroku a naše zvídavé kroky začaly pod královským hradem Wawel. Prohlížíme si katedrálu, fotoaparáty cvakají, ale nakonec se shodujeme v tom, že náš svatý Vít působí impozantněji. Při prohlídce historického centra se všichni rozprchnou po centrálním náměstí a je skutečně na co se dívat. Množství pouličních zpěváků a kapel zpříjemňuje procházku a dokonce jako zlatý hřeb uprostřed náměstí hraje řízná dechovka polské policie. Většina z nás navštíví středověké tržiště tzv. Sukenici, kde Jan Burda zjistí, že zde mají jeho oblíbené šachy o sedm zlotých levnější než v podhradí, kde si je s velkou slávou koupil.

Unaveni celodenní procházkou doufáme ve sladkou dobrou noc. Ale tohoto slastného spočinutí nám není dopřáno. Studentská ubytovna se až do čtyř hodin do rána otřásá v základech. Mezinárodní  osazenstvo zpívá, tančí, jezdí na kolečkových židlích a vůbec užívá svobody. Po této probdělé noci jsou rána skutečně kalná a my se máme spustit 160 metrů pod zem do hlubin solného dolu ve Wieliczce. Stojí to však zato a nikdo nelituje, že tuto namáhavou cestu podstoupil. Sůl se zde těží již od 12. století a lidské ruce mnoha generací tu zanechaly své stopy – krásné sochy, jezera, sály, katedrálu a jiné výtvory. Velmi zajímavá a napínavá byla cesta na povrch, která skutečně nebyla pro klaustrofobické typy.

Odpoledne nás čeká asi to nejtěžší a počasí jako by to vědělo. Slunce zalézá za mraky a občas i drobně prší. Máme navštívit koncentrační tábor Osvětim. Nevíme, co máme očekávat a pocity jsou smíšené. Už jenom slovo Osvětim v nás vyvolává tísnivé asociace. Brzy se v rovinaté krajině vyhouply nad obzor strážní věže a mezi nimi řady cihlových jednopatrových budov, které na první pohled nebudí hrůzu a děs. Parkoviště před památníkem je plné autobusů s nejrůznějšími poznávacími značkami. Naše průvodkyně mluví slovensky, takže jazykové bariéry nehrozí. To, co jsme zanedlouho slyšeli i viděli v nás vyvolávalo jedinou otázku. Proč? Procházeli jsme budovami a tiše sledovali tisíce bot, stovky zavazadel s ještě čitelnými jmény a adresami majitelů. Když jsme však procházeli nejhorším blokem č. 11 nebo pobočným vyhlazovacím táborem v Birkenau, hrdlo se nám stáhlo úplně. Pravdu měla paní průvodkyně, když řekla, že ten, kdo nezná svoji historii, je nucen ji prožít znovu.

Další den nás již čekala cesta k domovu, kterou jsme si zpestřili prohlídkou starobylé Olomouce a návštěvou pohádkového hradu Bouzov.

Již na zpáteční cestě jsme plánovali, kam pojedeme příští rok. Škoda jen, že většina  účastníků bude příští rok již na vysoké škole.