	Žijeme podle fyzikálních zákonů (ať se nám to líbí či nelíbí) V sekundě měli studenti za úkol napsat příběh, ve kterém se objeví Newtonovy zákony: Newton má (bohužel) pravdu.. Jednoho krásného letního dne, kdy slunce po ránu svítilo, jak jen mohlo, jsem se probudila celá šťastná a plná radosti. Zpočátku se zdálo, že jsem vstala správnou nohou. Moje pantofle, o které jsem zakopla, mě však vyvedly z omylu. Hned zrána se mi podařilo přeletět stůl a vyrazit si o hranu topení zub. Nebylo to zrovna moc příjemné, ale zjištění, že v zakrvácené rance se mi z dásně klube další maličký zoubek, mi skoro spravilo náladu. Chystám se již umytá a oblečená k snídani, zde mě však čeká další překvapení. Zničehonic mi ujela noha po banánové slupce a po dopadu se mi na hlavě tvaruje pěkná boule. Mám však přesto (nebo snad právě proto?) stále skvělý pocit. Jako každou sobotu jdu i dnes na střelnici. Od svých šesti let tam chodím trénovat, a tak si myslím, že by ze mne už mohla být docela slušná sniperka. Dosud jsem střílela pouze vzduchovkou, ale dnes si vyzkouším brokovnici. Trenéři mi to sice rozmlouvají, ale mě to prostě nedá. Fajn, zaujímám střelecký postoj, mířím na terč v podobě stojící postavy a střílím. Fuj, to byla šlupka! V tu ránu se válím na zádech. Moje pravé rameno je zmasakrovanější, než chlápek na terči. I když je fakt, že v místě, kde měl mohutnou hrud', je ted' velký roztřepený otvor. Po ošetření mne trenéři odvádějí domů, kde mne čekají studené obklady a několik dní klidu. Modlím se, aby už ten strašný den skončil. Jsem ale značně dehydrovaná, jdu se tedy napít. Sahám po své oblíbené malované skleničce, natahuji se pro šťávu, ale ne! S ovázaným ramenem jsem teď jak slon v porcelánu. Sklenička se kutálí po stole a padá na dlážděnou podlahu. Zuřím. Ve vzteku nakopávám zbytky sklenky a ty se tříští o zeď. Největší střep vyhazuju do vzduchu, ale ten, jako by se mi chtěl pomstít, dopadá rovnou na můj odkrytý nárt. Konečně vychládám, snad i proto, abych díky zvýšenému tlaku tolik nekrvácela. Ovazuji si tedy ránu na noze a raději si jdu lehnout. Myslím při tom na to, jak asi bude vypadat příští den. Vím jen, že dlouho nevezmu brokovnici do ruky, pečlivě si budu uklízet pantofle a nenapiju se šťávy ze své oblíbené sklenky. Milena Maryšková UŽ TOHO MÁM DOST! Jako každý pátek, i tentokrát hrál otec myšák se svým synkem, myšáčkem Davidem, baseball. David nadhazoval a otec mu odpaloval. Byl však už příliš starý, a tak se mu při každém úderu podlomila ruka. To starého myšáka tak naštvalo, že řekl: „ Už toho mám dost !“, a praštil vší silou míčkem o strom. To však neměl dělat! Míček se v tu chvíli odrazil a praštil chudáka myšáka do obličeje. Ihned se mu na čele objevila veliká boule. Když to uviděla jeho žena, myšáčkovo maminka, poslala ho raději do postele. Otec myšák si šel tedy odpočinout. Byl však asi ještě v šoku, nebo nedával pozor, protože zakopl o práh dveří do ložnice, upadl a na čele si udělal druhou pěknou bouli. Vypadal teď jako kozel. Na to už se malý myšáček David nemohl dívat. Nasadil si na uši sluchátka, walkman strčil do kapsy, popadl kolo a jel si koupit nové CD s názvem „PINK“. Při cestě si řekl: „K obchodu musím dojet do deseti minut, jinak mi zavřou a nic si nekoupím“. Začal tedy šlapat na šlapky, jak nejrychleji uměl a stále zrychloval, zrychloval a zrychloval. Zaposlouchal se přitom do písničky, takže nedával pozor na cestu a nevšiml si velkého kamene. Kolo nabouralo, rozbilo se a nepozorný David přeletěl přes řidítka. Při pádu si zničil i walkman. David vstal, oklepal se a šel zpátky domů. Nebyla to však snadná a lehká cesta, protože musel vedle sebe tlačit kolo, které bylo pořádně rozbité a těžké. Když dorazil domů, měl pocit, že je to jeho poslední hodinka v životě, tolik byl vyčerpán. Od té doby při jízdě na kole neposlouchá žádné písničky, ale dává dobrý pozor na cestu. Pavel Bárta „Jednotkové povídky“ aneb jak dostat do příběhu všechny jednotky hmotnosti Metráček František Metrný, přezdívaný nejen kvůli svému jménu, ale také své postavě, metráček, řešil své problémy související s váhou vydatnou stravou. Tu si zobnul čokoládičky, tady sežral 10 dkg salámu či sýra a kilogramy naskakovaly jako divé. Najednou zjistil, že jeho skutečná hmotnost činní i s klíči co měl v kapse rovný metrický cent. Toho dne si řekl dost. Rozhodl se zhubnout. Propočítal si, že bude-li v tomto tempu přibývat na hmotnosti, bude za deset měsíců vážit tunu….A to nechtěl…. Lidé by ho přezdívali tuňáček…. Běhal tedy a běhal, cvičil a zase cvičil a gram po gramu z něj odkapával tuk, tedy pot. Až ho z toho rozbolela hlava a vzal si Ibalgin 400 mg. Když se zmátořil a pohlédl na váhu, zjistil, že už neváží celý metrák, ale jenom 86kg. Anna Svobodová Reportér televize Nova Jan Tuna objevil při své nově připravované reportáži o recyklaci odpadu, zlato, které bylo ukryto v lese v cihličkách, nedaleko sídliště v Praze. Než šel nález oznámit na policii, vzal 2 cihly zlata, ty byly později na policejní stanici zváženy a přišlo se na to, že jedna cihlička má přesně 1 kilogram. Policisté se vydali do lesů v Praze 4. Ve skrýši našli 247 cihel+2cihly, které přinesl, tedy skoro 2,5q zlata. Bylo zde ukryto i několik řetízků vážících pouze několik gramů a dokonce i několik zrnek platiny, která vážila něco okolo 900mg. Nálezce dostal pouze 1 cihličku zlata a řekl, že si za ní koupí pár dkg uheráku na svačinu, pěkné a pohodlné boty a zbytek, že nechá rodině. Pokud někdo cihly zde ukryl, přišel o pěkně velké peníze, zakončil svou výnosnou reportáž .Jan Tuna.

Žijeme podle fyzikálních zákonů (ať se nám to líbí či nelíbí)

V sekundě měli studenti za úkol napsat příběh, ve kterém se objeví Newtonovy zákony:

Newton má (bohužel) pravdu..

Jednoho krásného letního dne, kdy slunce po ránu svítilo, jak jen mohlo, jsem se probudila celá šťastná a plná radosti. Zpočátku se zdálo, že jsem vstala správnou nohou.

Moje pantofle, o které jsem zakopla, mě však vyvedly z omylu. Hned zrána se mi podařilo přeletět stůl a vyrazit si o hranu topení zub. Nebylo to zrovna moc příjemné, ale zjištění, že v zakrvácené rance se mi z dásně klube další maličký zoubek, mi skoro spravilo náladu.

Chystám se již umytá a oblečená k snídani, zde mě však čeká další překvapení. Zničehonic mi ujela noha po banánové slupce a po dopadu se mi na hlavě tvaruje pěkná boule. Mám však přesto (nebo snad právě proto?) stále skvělý pocit.

Jako každou sobotu jdu i dnes na střelnici. Od svých šesti let tam chodím trénovat, a tak si myslím, že by ze mne už mohla být docela slušná sniperka. Dosud jsem střílela pouze vzduchovkou, ale dnes si vyzkouším brokovnici. Trenéři mi to sice rozmlouvají, ale mě to prostě nedá.

Fajn, zaujímám střelecký postoj, mířím na terč v podobě stojící postavy a střílím. Fuj, to byla šlupka! V tu ránu se válím na zádech. Moje pravé rameno je zmasakrovanější, než chlápek na terči. I když je fakt, že v místě, kde měl mohutnou hrud', je ted' velký roztřepený otvor. Po ošetření mne trenéři odvádějí domů, kde mne čekají studené obklady a několik dní klidu.

Modlím se, aby už ten strašný den skončil. Jsem ale značně dehydrovaná, jdu se tedy napít. Sahám po své oblíbené malované skleničce, natahuji se pro šťávu, ale ne! S ovázaným ramenem jsem teď jak slon v porcelánu. Sklenička se kutálí po stole a padá na dlážděnou podlahu. Zuřím. Ve vzteku nakopávám zbytky sklenky a ty se tříští o zeď. Největší střep vyhazuju do vzduchu, ale ten, jako by se mi chtěl pomstít, dopadá rovnou na můj odkrytý nárt. Konečně vychládám, snad i proto, abych díky zvýšenému tlaku tolik nekrvácela.

Ovazuji si tedy ránu na noze a raději si jdu lehnout. Myslím při tom na to, jak asi bude vypadat příští den. Vím jen, že dlouho nevezmu brokovnici do ruky, pečlivě si budu uklízet pantofle a nenapiju se šťávy ze své oblíbené sklenky.

Milena Maryšková

UŽ TOHO MÁM DOST!

Jako každý pátek, i tentokrát hrál otec myšák se svým synkem, myšáčkem Davidem, baseball. David nadhazoval a otec mu odpaloval. Byl však už příliš starý, a tak se mu při každém úderu podlomila ruka. To starého myšáka tak naštvalo, že řekl: „ Už toho mám dost !“, a praštil vší silou míčkem o strom. To však neměl dělat! Míček se v tu chvíli odrazil a praštil chudáka myšáka do obličeje. Ihned se mu na čele objevila veliká boule. Když to uviděla jeho žena, myšáčkovo maminka, poslala ho raději do postele. Otec myšák si šel tedy odpočinout. Byl však asi ještě v šoku, nebo nedával pozor, protože zakopl o práh dveří do ložnice, upadl a na čele si udělal druhou pěknou bouli. Vypadal teď jako kozel.

Na to už se malý myšáček David nemohl dívat. Nasadil si na uši sluchátka, walkman strčil do kapsy, popadl kolo a jel si koupit nové CD s názvem „PINK“. Při cestě si řekl: „K obchodu musím dojet do deseti minut, jinak mi zavřou a nic si nekoupím“. Začal tedy šlapat na šlapky, jak nejrychleji uměl a stále zrychloval, zrychloval a zrychloval. Zaposlouchal se přitom do písničky, takže nedával pozor na cestu a nevšiml si velkého kamene. Kolo nabouralo, rozbilo se a nepozorný David přeletěl přes řidítka. Při pádu si zničil i walkman. David vstal, oklepal se a šel zpátky domů. Nebyla to však snadná a lehká cesta, protože musel vedle sebe tlačit kolo, které bylo pořádně rozbité a těžké. Když dorazil domů, měl pocit, že je to jeho poslední hodinka v životě, tolik byl vyčerpán. Od té doby při jízdě na kole neposlouchá žádné písničky, ale dává dobrý pozor na cestu.

Pavel Bárta

„Jednotkové povídky“ aneb jak dostat do příběhu všechny jednotky hmotnosti

Metráček

František Metrný, přezdívaný nejen kvůli svému jménu, ale také své postavě, metráček, řešil své problémy související s váhou vydatnou stravou. Tu si zobnul čokoládičky, tady sežral 10 dkg salámu či sýra a kilogramy naskakovaly jako divé. Najednou zjistil, že jeho skutečná hmotnost činní i s klíči co měl v kapse rovný metrický cent. Toho dne si řekl dost. Rozhodl se zhubnout. Propočítal si, že bude-li v tomto tempu přibývat na hmotnosti, bude za deset měsíců vážit tunu….A to nechtěl…. Lidé by ho přezdívali tuňáček…. Běhal tedy a běhal, cvičil a zase cvičil a gram po gramu z něj odkapával tuk, tedy pot. Až ho z toho rozbolela hlava a vzal si Ibalgin 400 mg. Když se zmátořil a pohlédl na váhu, zjistil, že už neváží celý metrák, ale jenom 86kg.

Anna Svobodová

Reportér televize Nova Jan Tuna objevil při své nově připravované reportáži o recyklaci odpadu, zlato, které bylo ukryto v lese v cihličkách, nedaleko sídliště v Praze. Než šel nález oznámit na policii, vzal 2 cihly zlata, ty byly později na policejní stanici zváženy a přišlo se na to, že jedna cihlička má přesně 1 kilogram. Policisté se vydali do lesů v Praze 4. Ve skrýši našli 247 cihel+2cihly, které přinesl, tedy skoro 2,5q zlata. Bylo zde ukryto i několik řetízků vážících pouze několik gramů a dokonce i několik zrnek platiny, která vážila něco okolo 900mg. Nálezce dostal pouze 1 cihličku zlata a řekl, že si za ní koupí pár dkg uheráku na svačinu, pěkné a pohodlné boty a zbytek, že nechá rodině. Pokud někdo cihly zde ukryl, přišel o pěkně velké peníze, zakončil svou výnosnou reportáž .Jan Tuna.