Zeměpisná exkurze aneb „ještě výš až ke hvězdám“

   Chceme úvodem upozornit, že se nejedná o reklamní slogan. To se jen naše třída 1.B opět sešla v budově školy v 8 hodin ráno za účelem lehké turistiky. Mluvíme zde o zeměpisné exkurzi po Českém Středohoří - na Čičov, Boreč a Milešovku. Všichni měli na sobě několik vrstev a všem v krvi koloval vysokooktanový adrenalin. Jedna naše spolužačka ale nevypadala moc teple oblečena. Měla pouze tričko a bundu a jeden spolužák zase místo teplého kulicha - kšiltovku. Vzhledem k venkovní teplotě jsme mu doporučili, aby se rozloučil se svými slechy.

  Dost už o postřehu, co měl kdo na sobě. V osm hodin přišli naši dva průvodci (chlapec a dívka) a naše dvě paní profesorky (taky byly dost navlečené). Před školu přijel autobus, do kterého jsme všichni urychleně nastoupili a vydali se na cestu. V autobuse vládla dobrá nálada. Paní profesorka zeměpisu nám sdělila, že naše první zastávka je Čičovský vrh. Po krátkém výkladu autobus zastavil na určeném místě před strmým kopcem. Každý si říkal, že bude hračka vylézt nahoru, ale zdání klame. Na tento vrchol se lezlo vskutku příšerně, zvlášť když vám je taková zima, že necítíte prsty u vlastních nohou (můj případ). Nahoře nás čekal výklad o vzniku této hory. Dozvěděli jsme se, že je to klasický neogenní vulkanismus. I když tato hora není příliš vysoká (476,1 m n.m.),  byl z ní nádherný výhled po okolí. Zhruba po půl hodině jsme se vydali zpátky dolů druhou stranou. Tady sice nebyl kopec tak prudký, ale někteří z nás měli přesto problémy. Naše třídní profesorka se (nedobrovolně) rozhodla kopec překonat vsedě. Tady jsem litovala, že nemám kameru.  Foťák musel stačit. Jen nevím, zda někdo pozná, že se jedná o naši paní profesorku.

  Po návratu do autobusu jsme rychle vyndali termosky s teplým čajem, abychom si aspoň trošku ohřáli naše vnitřnosti. Další zastávka byla hora Boreč. Tato hora je velmi zajímavá -hlavně v zimě. Paní profesorka nám opět podala krátký výklad o Boreči. Jenže cestou na Boreč jsme trochu zabloudili, ale nakonec jsme našli správnou cestu až k této hoře. Po vystoupení z autobusu nás čekalo nepěkné překvapení. Všude, kam jsme se podívali, byl jen led a led. No, nebylo divu, když teploměr ukazoval -10ºC. Hned ze začátku výstupu jsme se zastavili u velmi studeného sutˇového pramene. Průvodkyně nám řekla, že kdo chce, tak se může zkusit vykoupat, nebo se alespoň napít. Nikdo nezabral. Po cestě jsme našli zachovalou bundu značky Adidas, kterou si tu majitel nejspíš odložil v domnění, že je moc teplo. Lehce udýchaní jsme došli k první tabuli. Zde se nám naši průvodci snažili zase nalít něco do hlavy o tomto kopci. Po výkladu jsme vyrazili dál. Následovalo ještě mnoho tabulí, mnoho výkladů a s nimi i stoupání. Nesmím zapomenout napsat, že jedna z našich spolužaček šla na tento kopec s bolavou nohou, ale byla velmi statečná a přežila to. Druhý den ale nakonec skončila u lékaře. Někteří z nás zapomněli na diety a posilnili se i bonbony. Když jsme se dostávali k vrcholu, dorazilo  nás další velmi nemilé překvapení  – schody!!!   Na vrcholu na nás čekaly průduchy - ventaory, kvůli kterým jsme sem museli jít v takové hrozné zimě. Z ventaorů krásně stoupala pára. Udělala  jsme si  několik fotek. Pokochali jsme se výhledem z kopce a vyrazili k autobusu. Při cestě zpátky jsme narazili na strom s jablky. Někteří hladovci se neudrželi a museli si je natrhat. Nejspíš se ale moc neposilnili, protože jablka byla zmrzlá. V  autobuse jsme vyndali své svačiny a čaj, protože nás čekal ten největší kopec v okolí. Byla to obávaná Milešovka (Donnerberg). Některé z nás nejprve potěšilo, že na ní vede lanovka. Bohužel byla nákladní.

  Paní profesorka říkala, že ve vsi pod Milešovkou je malý obchůdek. Obchod tam sice byl, ale musel být zavřený už za praotce Čecha. Smůla pro ty, kterým už došlo jídlo a chtěli si  něco koupit. Museli vydržet bez dalších kalorií. Vyrazili jsme na výstup. Šli jsme okolo malého příkopu zaplněného vodou, kde plavali rybičky. Prošli jsme okolo jezírka a šli dál.

Naše cesta k vrcholu pokračovala. Ještě před stoupáním jsme se zastavili a průvodci nám sdělili vše, co věděli o Milešovce  (trochu jsme museli zapojit mozek i my). K vrcholu byla cesta velmi namáhavá, někteří museli jít i ve dvojicích, kde jeden táhl druhého. Málem bych zapomněla, že nám paní profesorka kladla na srdce, abychom šli po modré značce. Vyskytl se ale problém, protože modrá značka vedla dolů a nahoru ukazovala červená. Proto jsme čekali na naše paní profesorky. Nakonec jsme stejně museli (ke smutku všech) šlapat nahoru a ne dolů. Když jsme se vyškrábali až na vrchol,  čekalo nás sluníčko a trochu zmrzlého sněhu. Jenže výhled do kraje nebyl nic moc, byla totiž mlha, a tak toho nebylo moc vidět. Ale přesto jsme si udělali fotky. Po občerstvení  jsme se vydali dolů. Cesta k autobusu byla poněkud rychlejší, některé z nás už však dost bolely nohy. Proto jsme pospíchali, abychom byli brzo doma. Autobus už na nás čekal. Stačilo nastoupit a hurá domů. Hned po příjezdu do Bíliny některým z nás skoro ujel autobus domů. I přes zimu, bolest nohou a přes hrozný hlad jsme tuto zeměpisnou exkurzi všichni přežili bez úhony.

  Chtěli bychom poděkovat našim dvěma průvodcům, kteří s námi měli trpělivost a vše nám pečlivě vyložili.

Napsaly HoraMedu