AKADEMIE  PEREM MODERÁTORA MIREČKA                                       

Ani letos nemohla naše škola vynechat školní akademii, pořádanou na závěr  prvního pololetí. Učinkující si připravili spoustu hereckých scének, hudebních vystoupení, dokonce také poezie byla nezbytnou součástí letošní akademie, kde se studenti prezentují nejen před profesory, ale také před svými rodiči. Dokazují tak všem, jaké skryté vlohy, ať už herecké či hudební, v sobě mají…

Abychom přiblížili nepřítom-ným studentům, kteří jsou jistě zklamáni, že nemohli akademii vidět na vlastní oči z důvodu nemoci, atmosféru akademie,  rozhodli jsme tedy v našem časopise zveřejnit pár fotografií s komentářem a zajímavé rozhovory s některými z účinkujících. Zároveň také zavzpomínáme na krásnou dobu předvánočních zkoušek s přímými účastníky letošní školní akademie.

Jako prvního jsme oslovili „frontmejkra“ a neoficiálního šéfa hudební skupiny Tatranky, která letos vystoupila s repertoárem trošku rychlejším, divočejším, ale o to více zajímavějším. Ptali jsme se Pavla Nováka, studenta čtvrtého, tedy maturitního ročníku našeho gymnázia.

Pavle, dá se říci, že jsi vůdčí osobností celé hudební skupiny, a proto můžeš jistě mluvit za všechny a o všem, co se stalo při nacvičování nebo přímo na podiu. První otázka směřuje k samému vzniku skupiny. Jak jste se dali vlastně dohromady?

No, dohromady jsme se dali čistě náhodou, bylo to všechno spíše z legrace. Ve třeťáku jsem se rozhodl, že na akademii musím se svými kamarády – hudebníky rozjet pořádnou spontánní akci, která každého diváka zaujme. Ihned jsem oslovil svého bratra Tomáše a Honzu Ingrische. Jenže jsme nebyli kompletní. Chyběla nám zpěvačka. Dali jsme tedy na radu profesora hudební výchovy a přibrali jsme Dominiku Studentovou. Má opravdu vynikající a profesionální hlas a také jsme na jejím hlase stavěli, jenže bohužel s námi nevydržela až do tohoto roku a naší kapelu opustila. Proto jsme se letos trošku rozšířili o dva členy – Míru Brunnera ze čtvrťáku a Markétu Musilovou ze stejného ročníku, jako je Honza Ingrisch a můj brácha. Brali jsme ale celé naše vystou-pení jako legraci s cílem pobavit nejen sebe, ale také diváky. Myslím, že je to docela chytlo a bavili se s námi.

Na rozdíl od loňského vystoupení jste pro letošní akademii zvolili spíše rychlou, divokou hudbu. Písně Neděkujem, vypadněte a Na kolena braly publiku doslova dech. Byl to účel, nebo jste se rozhodli spontánně pro tyto písně?

Byl to samozřejmě účel. Prostě a jednoduše jsme už nebyli vázáni na hlas Dominiky, a tak jsme hráli a zpívali to, co nás více bavilo a při čem se dá pořádně vyblbnout.

Měli jste nějaké větší problémy při nacvičování nebo s aparaturou?

No, s nácvikem ani ne a s aparaturou zpočátku také ne. Jenže pak jsme se dozvěděli, že aparatura, se kterou jsme nacvičovali, se do divadla prostě nehodí, a bylo by velmi složité během scének v zákulisí vlastní aparaturu napojovat. Museli jsme tedy použít to, co bylo k dispozici v divadle. Problém byl v tom, že jsme na to nebyli zvyklí, neslyšeli jsme se v odposlechu, a to je při vystupování na jevišti velmi důležité. Navíc převeliká ochota najatého zvukaře v divadle nám náladu rozhodně nezvedla.

Berete hudební kapelu z Mostu – Kamenné játro jako velkou konkurenci, úhlavního nepřítele číslo jedna, nebo s nimi vycházíte, znáte se s nimi a pomáháte si navzájem?

Bereme je jako přátele, také to kamarádi jsou. My z Mostu se s nimi známe. Jsou to skvělí hudebníci.  Je vidět, že jsou skvěle sehraní. Předvedli to jak loni, tak letos. A konkurent? Copak to jde na týhle úrovni si navzájem konkurovat? Já myslím, že se všichni berou jako kámoši a soupeří mezi sebou jen symbolicky, aby se neřeklo. Obě skupiny se sejdou teprve těsně před akademií, toť vše.

Jako Tatranky jste slavili velké úspěchy také mimo školní akce. Za vše vypovídá první místo na soutěži country písní - Osecké Portě. Hodláte se v budoucnu prezentovat na podobných soutěžích a popřípadě se dostat mezi elitu hudebních skupin, mezi profesionály na hudební scéně?

No, jako Tatranky určitě mezi profesionály nemíříme. Porta byla opravdu zajímavá soutěž a musím říct, že jsme se tam představili jako velmi schopná kapela, ale já osobně country zrovna nemusím. Navíc letos já i Míra Brunner maturujeme, posléze odejdeme (možná) ze školy a tím v Tatrankách nejspíš skončí i naše „hvězdná“ kariéra.

Tolik tedy k hudební skupině Tatranky. Úspěšně jsme vyzpovídali Pavla Nováka, ale teď už rychle na dalšího „velikána“ letošní akademie. Je jím Honza Ingrisch, představitel Sněhurky ve stejnojmenné herecké scénce…

Honzo, proč jste se rozhodli hrát na akademii právě Sněhurku?

Byl to můj nápad. Měl jsem špatný pocit, že jsme se na minulé školní akademii vůbec neukázali jako skvělí herci, i když na to máme. Proto jsem si slíbil, že letos tam musíme zazářit a vybrat si to i za rok minulý. Sněhurka proto, že je to moje nejoblíbenější pohádka. Nebo spíš byla, když jsem byl ještě malej. (pozn.red – jen se nedělej)

Text nebyl původní, na první pohled bylo jasné, že jste si ho upravili. Kdo byl takovou hlavní  tvůrčí osobností?

Je to scénář opravdu upravený. Tak trošku mě inspiroval Péťa Aplík ze čtvrťáku. Ani o tom neví. Většina je z mé hlavy, ale samozřejmě jsme se na scénáři podíleli všichni. Když jsem jim ukázal návrh, byli nadšení a postupem času každý něco poupravil, vymazal a předělal.

Role byly šité přímo na míru. Podle čeho jste si je vybírali? To jste si jen tak řekli a předem určili,  kdo chce co hrát?

Ve scénáři byly všechny postavy napsány, vyjmenovány a také u každé z nich byla stručná charakteristika. Nakonec si každý vybral jednu roli, do které se přímo vžíval. Že by vznikly nějaké hádky kvůli tomu, že na jednu roli připadli dva studenti, toho si nejsem vědom.

Byly nějaké problémy při nacvičování scénky? Mám teď na mysli hádky, výměny názorů, nejednotnost… Pomáhal vám někdo z profesorů s nacvičováním?

Rozpory nebyly kupodivu žádné. Spíš naopak – byla to veliká sranda a smíchy jsme až pomalu čůrali. Řekl bych, že nám velice pomohla paní profesorka Bubeníčková, když některým aktérům dávala vzácné rady při pohybových kreacích, výslovnosti a projevu. Jinak jsme docela schopní studenti a myslím si, že také samostatní.

Ze scénky bylo zřejmé, že se v určitých pasážích týkala tak trošku naší školy, některých profesorů a studentů. Byla to satira namířená proti nim?

I kdyby to satira byla, obzvláště pak proti našim profesorům, tak bych to určitě teď nezveřejňoval. Ale satiricky laděný to nebylo, aspoň si toho nejsem vědom. Možná taky proto, že máme před maturitou a k maturitě chceme všichni, takže bychom si to ani nedovolili.

Sněhurka slavila velký úspěch na rodičovské i na školní akademii, ale asi největšího ohlasu se dočkala scénka Petra Apeltauera ze 4.B nazvaná podle knihy Boženy Němcové – Babička. Petr se sám, jako již tradičně, zhostil hlavní role, ztvárnil jistě nezapomenutelnou babičku, ale byl také jakýmsi režisérem, scénáristou i producentem…

Péťo, proč ses rozhodl pro Babičku?

Přišlo mi to takový spontánní, překvapivý a předem jsem věděl, nebo spíš doufal, že to zaujme všechny lidi v divadle, teda jako publikum. Je „malinko“ upravená, ale myslím, že k lepšímu. Navíc klasickou Babičku zná asi každý a naše scénka byla zpestřením akademie.

Kdo se všechno podílel na scénáři?

Hlavní myšlenku a většinu gegů jsem vnesl do scénáře já, ale podíleli jsme se na něm všichni, kdo jsme hráli. Dokonce pan profesor vymyslel některé grimasy a choreografii. Asi by to do něj řekl jen málokdo, ale je fakt dobrej.

Když už jsme u toho, obsadit profesora do herecké scénky mezi studenty – jak se ti to vůbec povedlo?

Vlastně to nebyl žádnej velkej problém. Profesor Davignon se chtěl sám z vlastní vůle předvést na akademii. Myslím si, že role, kterou ztvárnil, byla pro něj jak dělaná. Jinak se ostatních rolí zhostili ti, co mají smysl pro lidový humor a nebojí se ho rozdávat ostatním lidem. Myslím si, že obsazení a celkový dojem byly dobré.

To určitě ano. Úspěšní jste opravdu byli. Čekal jsi takový ohlas? Zatím jsme neměli možnost slyšet jedinou kritiku…

To je jedině dobře. Přiznám se, že takový ohlas jsem fakt nečekal. V prváku se nám povedlo Slunce, seno, jahody. A letos tohle. Jsem rád, že se to líbilo a je škoda, že už asi pro nás nic takovýho nebude, i když po maturách se uvidí. Třeba nás tady pár   zkejsne a to se pak těšte , co provedem na další akademii.

Abychom vyrovnali skóre, musíme oslovit ještě alespoň jednu hudební skupinu. Zeptali jsme se dvou členů hudební skupiny Kamenné játro, jak se cítí po vystoupení, co chystají v budoucnu a ještě na pár věcí…Konkrétně jsme oslovili Vláďu Cábu a Martina Jindřicha ze čtvrtého ročníku.

Jak se cítíte po úspěšném vystoupení?

Vláďa: Nevím, jestli bylo úspěšný, ale cejtim se fakt dobře.

Martin: Jo, já taky. Musím uznat, že bejt na tom podiu je docela makačka a náročný, ale ten pocit za to stojí.

Vláďa: A ta oslava po akademii taky!

Všichni členové nejsou studenti bílinského gymnázia. Vlastně jste tam z gymplu jenom vy dva…

Martin: Je to tak. Ostatní členové jsou z Mostu, našeho rodného města. Známe se s nimi už pár let a vycházíme spolu dobře. Pár vystoupení máme už za sebou i v Mostě. Některý byly úspěšný, některý zase ne, ale pořád jsme v pohodě a rozdáváme legraci.

Vláďa: Hm…Má pravdu!

Na akademii jste letos zapěli píseň skupiny Ready Kirken Nosím černý brejle a Pohodu od Kabátů. Máte k nim nějaký zvláštní vztah?

Vláďa: Bylo to docela narychlo. Ještě na velký generálce jsme ani pořádně nevěděli, co budeme hrát. Měli jsme toho připravenýho víc, ale bohužel bylo málo času.

Martin: Já osobně mám rád hudbu tomuhle podobnou, ale až do teď jsem netušil, jak složité je zpívat výšky v písni Nosím černý brejle. Fakt těžký!

Co máte v plánu do budoucna?

Vláďa: Maturitu, pak se uvidí…

Martin: Maturitu, pak se uvidí…, ale asi velkou relaxaci…

Myslím, že kdybychom oslovili všechny herce, herečky, zpěváky a zpěvačky, kteří se podíleli na letošní školní akademii, asi bychom museli k našemu časopisu ještě udělat zvláštní přílohu. Přesto jsme však neodolali popovídat si s Jirkou Konšelem o jeho vystoupení…

Jirko, na škole jsi znám jako vynikající komik a nápadů máš jistě plnou hlavu. Na akademii jsi společně s Martinem Procházkou recitoval humorné básně o vesmíru a tepelných udělátorech za doprovodu elektrické kytary Honzy Ingrische. Byl to tvůj nápad a tvoje texty?

Jirka: Ne, to opravdu existuje. Nikdo mi to nevěří, ale já je nechám v domnění, že jsem to vymyslel já. Chlubit se cizím peřím není pěkné, ale já se nechlubím. Nemůžu za to, že si o mě myslí, co si myslí.

Původně jste měli připravené také Teletubies. Bylo to něco podobného rázu?

Jirka: Ne, ne, ne… Mělo to být všechno komponované představení a Teletubies je pohádka pro děti. Čtyři směšné a legrační figurky (Dipsey, Tinky Vinky, Lala a Po) učí malé děti, jak se správně chovat, co dělat v dlouhých chvílích a tak. Měli jsme nacvičenou scénku s klasickým úvodem tak, jak běží seriál v televizi. Dokonce i oblečení jsme měli docela podobné. Ale nějak nám to nevyšlo.

Už máš vymyšleného něco podobného na příští akademii?

Jirka: Ještě ne. Doufám, že to přijde rychle těsně před akademií. Nerad v hlavě nosím totiž věci zbytečné. Taky kvůli těm vědomostem, které získávám během studia, není v mé hlavě dostatek místa pro podobné věci. Ty piliny toho zaberou…

To už je ale vážně všechno a nezbývá nám nic jiného než všem dotazovaným poděkovat za příjemný a zajímavý rozhovor a popřát jim hodně štěstí do dalších scének a hudebních vystoupení. Vám, milí čtenáři, děkujeme za to, že jste nám věnovali svůj jistě drahocenný čas a četli si tyto  rozhovory. Doufáme jen, že jste byli spokojeni a příští číslo časopisu si nenecháte ujít…