|
AKADEMIE PEREM MODERÁTORA MIREČKA
Ani
letos nemohla naše škola vynechat školní akademii, pořádanou na závěr
prvního pololetí. Učinkující si připravili spoustu hereckých scének,
hudebních vystoupení, dokonce také poezie byla nezbytnou součástí letošní
akademie, kde se studenti prezentují nejen před profesory, ale také před svými
rodiči. Dokazují tak všem, jaké skryté vlohy, ať už herecké či hudební,
v sobě mají… Abychom
přiblížili nepřítom-ným studentům, kteří jsou jistě zklamáni, že
nemohli akademii vidět na vlastní oči z důvodu nemoci, atmosféru
akademie, rozhodli jsme tedy v našem
časopise zveřejnit pár fotografií s komentářem a zajímavé rozhovory
s některými z účinkujících. Zároveň také zavzpomínáme na krásnou
dobu předvánočních zkoušek s přímými účastníky letošní školní
akademie. Jako prvního jsme oslovili „frontmejkra“
a neoficiálního šéfa hudební skupiny Tatranky, která letos vystoupila s repertoárem
trošku rychlejším, divočejším, ale o to více zajímavějším. Ptali jsme
se Pavla Nováka, studenta čtvrtého, tedy maturitního ročníku našeho gymnázia. Pavle,
dá se říci, že jsi vůdčí osobností celé hudební skupiny, a proto můžeš
jistě mluvit za všechny a o všem, co se stalo při nacvičování nebo přímo
na podiu. První otázka směřuje k samému vzniku skupiny. Jak jste se
dali vlastně dohromady? No, dohromady jsme se dali čistě
náhodou, bylo to všechno spíše z legrace. Ve třeťáku jsem se
rozhodl, že na akademii musím se svými kamarády – hudebníky rozjet pořádnou
spontánní akci, která každého diváka zaujme. Ihned jsem oslovil svého
bratra Tomáše a Honzu Ingrische. Jenže jsme nebyli kompletní. Chyběla nám
zpěvačka. Dali jsme tedy na radu profesora hudební výchovy a přibrali jsme
Dominiku Studentovou. Má opravdu vynikající a profesionální hlas a také
jsme na jejím hlase stavěli, jenže bohužel s námi nevydržela až do
tohoto roku a naší kapelu opustila. Proto jsme se letos trošku rozšířili o
dva členy – Míru Brunnera ze čtvrťáku a Markétu Musilovou ze stejného
ročníku, jako je Honza Ingrisch a můj brácha. Brali jsme ale celé naše
vystou-pení jako legraci s cílem pobavit nejen sebe, ale také diváky.
Myslím, že je to docela chytlo a bavili se s námi.
Byl to samozřejmě účel.
Prostě a jednoduše jsme už nebyli vázáni na hlas Dominiky, a tak jsme hráli
a zpívali to, co nás více bavilo a při čem se dá pořádně vyblbnout. Měli jste nějaké větší
problémy při nacvičování nebo s aparaturou? No, s nácvikem ani ne a s aparaturou
zpočátku také ne. Jenže pak jsme se dozvěděli, že aparatura, se kterou
jsme nacvičovali, se do divadla prostě nehodí, a bylo by velmi složité během
scének v zákulisí vlastní aparaturu napojovat. Museli jsme tedy použít
to, co bylo k dispozici v divadle. Problém byl v tom, že jsme
na to nebyli zvyklí, neslyšeli jsme se v odposlechu, a to je při
vystupování na jevišti velmi důležité. Navíc převeliká ochota najatého
zvukaře v divadle nám náladu rozhodně nezvedla. Berete
hudební kapelu z Mostu – Kamenné játro jako velkou konkurenci, úhlavního
nepřítele číslo jedna, nebo s nimi vycházíte, znáte se s nimi a
pomáháte si navzájem? Bereme
je jako přátele, také to kamarádi jsou. My z Mostu se s nimi známe.
Jsou to skvělí hudebníci. Je vidět,
že jsou skvěle sehraní. Předvedli to jak loni, tak letos. A konkurent?
Copak to jde na týhle úrovni si navzájem konkurovat? Já myslím, že se všichni
berou jako kámoši a soupeří mezi sebou jen symbolicky, aby se neřeklo. Obě
skupiny se sejdou teprve těsně před akademií, toť vše. Jako
Tatranky jste slavili velké úspěchy také mimo školní akce. Za vše vypovídá
první místo na soutěži country písní - Osecké Portě. Hodláte se v budoucnu
prezentovat na podobných soutěžích a popřípadě se dostat mezi elitu
hudebních skupin, mezi profesionály na hudební scéně? No,
jako Tatranky určitě mezi profesionály nemíříme. Porta byla opravdu zajímavá
soutěž a musím říct, že jsme se tam představili jako velmi schopná
kapela, ale já osobně country zrovna nemusím. Navíc letos já i Míra
Brunner maturujeme, posléze odejdeme (možná) ze školy a tím v Tatrankách
nejspíš skončí i naše „hvězdná“ kariéra. Tolik
tedy k hudební skupině Tatranky. Úspěšně jsme vyzpovídali Pavla Nováka,
ale teď už rychle na dalšího „velikána“ letošní akademie. Je jím
Honza Ingrisch, představitel Sněhurky ve stejnojmenné herecké scénce… Honzo, proč jste se
rozhodli hrát na akademii právě Sněhurku? Byl to můj nápad. Měl jsem špatný
pocit, že jsme se na minulé školní akademii vůbec neukázali jako skvělí
herci, i když na to máme. Proto jsem si slíbil, že letos tam musíme zazářit
a vybrat si to i za rok minulý. Sněhurka proto, že je to moje nejoblíbenější
pohádka. Nebo spíš byla, když jsem byl ještě malej. (pozn.red – jen se
nedělej) Text
nebyl původní, na první pohled bylo jasné, že jste si ho upravili. Kdo byl
takovou hlavní tvůrčí osobností?
Role
byly šité přímo na míru. Podle čeho jste si je vybírali? To jste si jen
tak řekli a předem určili, kdo
chce co hrát? Ve scénáři byly všechny
postavy napsány, vyjmenovány a také u každé z nich byla stručná
charakteristika. Nakonec si každý vybral jednu roli, do které se přímo vžíval.
Že by vznikly nějaké hádky kvůli tomu, že na jednu roli připadli dva
studenti, toho si nejsem vědom. Byly
nějaké problémy při nacvičování scénky? Mám teď na mysli hádky, výměny
názorů, nejednotnost… Pomáhal vám někdo z profesorů s nacvičováním? Rozpory nebyly kupodivu žádné.
Spíš naopak – byla to veliká sranda a smíchy jsme až pomalu čůrali. Řekl
bych, že nám velice pomohla paní profesorka Bubeníčková, když některým
aktérům dávala vzácné rady při pohybových kreacích, výslovnosti a
projevu. Jinak jsme docela schopní studenti a myslím si, že také samostatní. Ze
scénky bylo zřejmé, že se v určitých pasážích týkala tak trošku
naší školy, některých profesorů a studentů. Byla to satira namířená
proti nim? I kdyby to satira byla, obzvláště
pak proti našim profesorům, tak bych to určitě teď nezveřejňoval. Ale
satiricky laděný to nebylo, aspoň si toho nejsem vědom. Možná taky proto,
že máme před maturitou a k maturitě chceme všichni, takže bychom si
to ani nedovolili. Sněhurka
slavila velký úspěch na rodičovské i na školní akademii, ale asi největšího
ohlasu se dočkala scénka Petra Apeltauera ze 4.B nazvaná podle knihy Boženy
Němcové – Babička. Petr se sám, jako již tradičně, zhostil hlavní
role, ztvárnil jistě nezapomenutelnou babičku, ale byl také jakýmsi režisérem,
scénáristou i producentem… Péťo, proč ses rozhodl
pro Babičku? Přišlo mi to takový spontánní,
překvapivý a předem jsem věděl, nebo spíš doufal, že to zaujme všechny
lidi v divadle, teda jako publikum. Je „malinko“ upravená, ale myslím,
že k lepšímu. Navíc klasickou Babičku zná asi každý a naše scénka
byla zpestřením akademie. Kdo se všechno podílel
na scénáři? Hlavní myšlenku a většinu
gegů jsem vnesl do scénáře já, ale podíleli jsme se na něm všichni, kdo
jsme hráli. Dokonce pan profesor vymyslel některé grimasy a choreografii. Asi
by to do něj řekl jen málokdo, ale je fakt dobrej. Když
už jsme u toho, obsadit profesora do herecké scénky mezi studenty – jak se
ti to vůbec povedlo? Vlastně to nebyl žádnej
velkej problém. Profesor Davignon se chtěl sám z vlastní vůle předvést
na akademii. Myslím si, že role, kterou ztvárnil, byla pro něj jak dělaná.
Jinak se ostatních rolí zhostili ti, co mají smysl pro lidový humor a nebojí
se ho rozdávat ostatním lidem. Myslím si, že obsazení a celkový dojem byly
dobré. To
určitě ano. Úspěšní jste opravdu byli. Čekal jsi takový ohlas? Zatím
jsme neměli možnost slyšet jedinou kritiku…
Abychom
vyrovnali skóre, musíme oslovit ještě alespoň jednu hudební skupinu.
Zeptali jsme se dvou členů hudební skupiny Kamenné játro, jak se cítí po
vystoupení, co chystají v budoucnu a ještě na pár věcí…Konkrétně
jsme oslovili Vláďu Cábu a Martina Jindřicha ze čtvrtého ročníku. Jak se cítíte po úspěšném
vystoupení? Vláďa: Nevím, jestli bylo úspěšný,
ale cejtim se fakt dobře. Martin: Jo, já taky. Musím
uznat, že bejt na tom podiu je docela makačka a náročný, ale ten pocit za
to stojí. Vláďa: A ta oslava po akademii
taky! Všichni
členové nejsou studenti bílinského gymnázia. Vlastně jste tam z gymplu
jenom vy dva… Martin: Je to tak. Ostatní členové
jsou z Mostu, našeho rodného města. Známe se s nimi už pár let a vycházíme
spolu dobře. Pár vystoupení máme už za sebou i v Mostě. Některý
byly úspěšný, některý zase ne, ale pořád jsme v pohodě a rozdáváme
legraci. Vláďa: Hm…Má pravdu! Na
akademii jste letos zapěli píseň skupiny Ready Kirken Nosím černý brejle a
Pohodu od Kabátů. Máte k nim nějaký zvláštní vztah? Vláďa: Bylo to docela
narychlo. Ještě na velký generálce jsme ani pořádně nevěděli, co budeme
hrát. Měli jsme toho připravenýho víc, ale bohužel bylo málo času. Martin: Já osobně mám rád
hudbu tomuhle podobnou, ale až do teď jsem netušil, jak složité je zpívat
výšky v písni Nosím černý brejle. Fakt těžký! Co máte v plánu do
budoucna? Vláďa: Maturitu, pak se uvidí… Martin: Maturitu, pak se uvidí…,
ale asi velkou relaxaci… Myslím,
že kdybychom oslovili všechny herce, herečky, zpěváky a zpěvačky, kteří
se podíleli na letošní školní akademii, asi bychom museli k našemu časopisu
ještě udělat zvláštní přílohu. Přesto jsme však neodolali popovídat
si s Jirkou Konšelem o jeho vystoupení…
Jirka:
Ne, to opravdu existuje. Nikdo mi to nevěří, ale já je nechám v domnění,
že jsem to vymyslel já. Chlubit se cizím peřím není pěkné, ale já se
nechlubím. Nemůžu za to, že si o mě myslí, co si myslí. Původně jste měli připravené
také Teletubies. Bylo to něco podobného rázu? Jirka: Ne, ne, ne… Mělo to být
všechno komponované představení a Teletubies je pohádka pro děti. Čtyři
směšné a legrační figurky (Dipsey, Tinky Vinky, Lala a Po) učí malé děti,
jak se správně chovat, co dělat v dlouhých chvílích a tak. Měli jsme
nacvičenou scénku s klasickým úvodem tak, jak běží seriál v televizi.
Dokonce i oblečení jsme měli docela podobné. Ale nějak nám to nevyšlo. Už máš vymyšleného něco
podobného na příští akademii? Jirka: Ještě ne. Doufám, že
to přijde rychle těsně před akademií. Nerad v hlavě nosím totiž věci
zbytečné. Taky kvůli těm vědomostem, které získávám během studia, není
v mé hlavě dostatek místa pro podobné věci. Ty piliny toho zaberou… To
už je ale vážně všechno a nezbývá nám nic jiného než všem dotazovaným
poděkovat za příjemný a zajímavý rozhovor a popřát jim hodně štěstí
do dalších scének a hudebních vystoupení. Vám, milí čtenáři, děkujeme
za to, že jste nám věnovali svůj jistě drahocenný čas a četli si tyto
rozhovory. Doufáme jen, že jste byli spokojeni a příští číslo časopisu
si nenecháte ujít… |