Běžky

     Jak jsme vám slíbily v předcházejícím článku, napíšeme Vám o našich příhodách na běžkách. Paní profesorka zakoupila jízdenky (jedna byla v hodnotě 40,-Kč). Bylo mi líto těch peněz, protože jsem tušila, že nahoře bych byla pěšky rychleji, než vlekem. To jsem ještě nevěděla, že mám skoro pravdu.

    Hned u kotvy nastaly problémy se zapínáním běžek. Bylo velmi těžké zapnout vázání, a tak u některých jedinců museli asistovat pan správce a paní profesorka. Když měli všichni zapnuté běžky, postupně jsme se snažili naskočit na kotvu. Problémy začaly, když jsem přišla na řadu já. Z té kotvy  jsem spadla asi třikrát, ale nakonec se dílo podařilo a já vyjela směrem vzhůru. Nejela jsem však sama, jela i moje kamarádka Jarka, která je na běžkách úplně stejný borec jako já. Na kotvě jsme spolu vedly velmi zajímavý rozhovor. Ten rozhovor byl asi nějak takhle: Já :      Já padám !!!.

                          Jarka :  Neeee, sakra já padám !!!J

                          Já :       Já se bojím, asi se po……

                          Jarka :  Nee, já se bojím víc, já se po……, a navíc asi už zase padám.

                          Já :       Ty nepadej !!!! Já padámmmmmmm!!!!

    Když jsem konečně spadla, tak Jarku táhla kotva kousek za nohu. Pak se taky utrhla a čekala nás cesta pěšky.

(vždyť jsem to říkala, škoda peněz za vlek). Vůbec se nám nechtělo vstávat, tak jsme si tam ležely u vleku. Okolo nás jeli na kotvě dva z naší tlupy, měli jsme štěstí, že nám nepřejeli ruce nebo běžky. Oni sice taky před-tím spadli, jenže patřili k těm šťastnějším, protože znovu nasedli. A jak jsme se tak válely, tak okolo jela i paní profesorka, která na nás volala, že už je to jen 300 m. To nás povzbudilo, takže když  se nám podařilo sundat si ty strašné běžky, začala naše úmorná cesta nahoru. V lese mezi stromy jsme pořád padaly a několikrát jsme se běžkami praštili do hlavy. V lese bylo totiž dost namrznuto a  ještě ke všemu na nás všichni lidi koukali, jako na naprosté exoty. Když už jsme si myslely, že budeme nahoře,  naše cesta pokračovala asi dalších 100 m do prudkého kopce. Jarka málem srazila běžkami jednu paní na kotvě, kterou ani nenapadlo, že by se tu někdo pla-zil pěšmo. Nakonec, po úmorném stoupání, jsme se dostaly až k našim běžkařům, kteří na nás již netrpělivě čekali !! Paní profesorka nám namazala běžky ( já jsem řekla, že bysme s Jarkou měly mít slevu na vleku o 20 Kč, protože jsme jely jen do půlky) a celá skupina šla pak dalších 500 m do příkrého kopce.

  Nakonec jsme se dostali všichni až na malý palouček, kde jsme si zase museli nasadit běžky. Skoro  všichni se rozjeli a sjeli mírný kopeček bez toho, aby spadli. Zato já s Jarkou! Hned, jak jsem se rozjela, jsem sebou švihla jak široká, tak dlouhá. Jarka to samé. K nám se  ještě přidala Mirka a taky sebou několikrát řádně flákla. Když jsme se dostali do stopy, tak to šlo a docela to i jelo. Ale pak to přišlo. Objevil se příkrý svah dolů lesem, a to jsme my tři opravdu nezvládaly. Paní profesorka se rozhodla, že nás tam nechá osudu, ať si běžkujeme po rovince sem a tam. My jsme doběžkovaly rafinovaně až k „Ručičkám“, což byl malý obchůdek, kde jedno malé fruko bylo s vysokohorskou přirážkou a stálo 15,-Kč. Chvíli jsme si sedly, pak jsme zase běžkovaly sem a tam. Už jsme si myslely, že všechno umíme, a rozhodly jsme se, že sjedem zase až k lesu. U lesa se nejdříve složila Jarka, já jsem přes ní spadla a Mirka zatočila do stromu. Pak jsme se pokoušely sjet i ten kopec v lese a docela nám to šlo. Konečně dorazili  i naši, kteří jeli až k Čertově hoře. Museli jsme zase vyšlapat mírný kopeček a sjet těch 500 m k sjezdovce. Jakmile jsme dorazili, čekala tam paní profesorka, která nám oznámila hrůznou novinu, že máme sjet i tu sjezdovku. Zůstala jsem tu jen já, Terka, Jana, Mirka a Jarka, tak jsme se o to pokusily, i když jsme předem věděly, že to určitě bude fiasko. Řeknu vám, nic tak veselého jsem dlouho nezažila !!! Nejen, že jsem padala na každém metru, ale byla jsem mokrá až na spodní prádlo a nepromokavé boty byly taky úplně mokré. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že padala i Terka a ostatní holky. Všechny byly stejně mokré jako já. Když jsme sjely ke kotvě, co mně se nestane! Sjíždím s bravurou malý kopeček, pod kterým byla obrovská louže a okolo té louže stojí lidi a dívají se jen na mě. Samozřejmě že jsem do té louže zahučela, jak široká tak dlouhá. A to byl konec mé jízdy na běžkách.

Napsala TopMája.